IV.ÚS 1641/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1641/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Imex Group, s. r. o., sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2022 č. j. 4 As 355/2021-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 č. j. 15 A 129/2019-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že stěžovatelka žádala vedlejšího účastníka dne 12. 10. 2005 o udělení licence k vývozu vojenského materiálu (velkorážového střeliva) do Bulharské republiky. V žádosti navrhla dobu platnosti licence do 31. 12. 2005; dne 16. 12. 2005 pak požádala o změnu termínu platnosti licence do 28. 2. 2006. Dne 30. 11. 2005 vydalo Ministerstvo zahraničních věcí negativní stanovisko k vydání požadované vývozní licence. Dne 6. 2. 2006 vydal vedlejší účastník rozhodnutí, kterým stěžovatelce licenci neudělil, a rozklad stěžovatelky proti němu zamítl ministr průmyslu a obchodu (dále jen "ministr") rozhodnutím ze dne 8. 3. 2007. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2009 č. j. 6 Ca 107/2007-73. Ke kasační stížnosti stěžovatelky tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2010 č. j. 9 As 60/2010-125 a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud následně rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 č. j. 6 A 274/2010-161 zrušil rozhodnutí ministra ze dne 8. 3. 2007 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, který rozhodnutím ze dne 13. 5. 2015 opětovně zamítl rozklad stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 6. 2. 2006. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí opět bránila žalobou, které městský soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 8 A 127/2015-60 vyhověl a rozhodnutí ministra ze dne 13. 5. 2015, jakož i rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 6. 2. 2006, zrušil a věc vrátil ministru k dalšímu řízení. Městský soud v tomto rozsudku mimo jiné konstatoval, že vzhledem k časovému omezení doby platnosti požadované licence bude muset vedlejší účastník vyhodnotit žádost jako zjevně bezpředmětnou a řízení o ní zastavit podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Poté vedlejší účastník vydal rozhodnutí ze dne 30. 4. 2019 č. j. MPO 48312/2005, kterým v souladu se závazným právním názorem městského soudu zastavil řízení, jelikož se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Stěžovatelka dne 30. 5. 2019 požádala o změnu termínu platnosti licence. Podaný rozklad zamítl ministr rozhodnutím ze dne 12. 7. 2019 č. j. MPO 54089/2019 a podanou žalobu proti tomuto rozhodnutí městský soud napadeným rozsudkem zamítl. 3. Kasační stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že z důvodu plynutí času se žádost stěžovatelky stala bezpředmětnou, jelikož již uplynula doba, po kterou měla případná licence platit. I kdyby tak správní orgány vydaly stěžovatelce licenci k vývozu vojenského materiálu, pro stěžovatelku by tato skutečnost neměla význam nejenom z důvodu neaktuálnosti časového údaje licence, ale též z důvodu změny povolovacího režimu pro vývoz vojenského materiálu souvisejícího se vstupem Bulharské republiky do Evropské unie. Měla-li by stěžovatelka stále zájem na udělení licence k vývozu vojenského materiálu do Bulharské republiky, mohla si požádat o udělení licence k transferu uvnitř Evropské unie. Podle Nejvyššího správního soudu neaktuálnost navržené doby platnosti licence nepředstavovala odstranitelnou vadu žádosti, proto správní orgány nebyly povinny vyzývat ke změně neaktuálního data. Dispozice s žádostí byla v rukou stěžovatelky, která ostatně o změnu doby platnosti licence požádala v roce 2005. Stěžovatelka mohla o změnu doby platnosti licence požádat po zrušení rozhodnutí obou stupňů správních orgánu rozsudkem městského soudu sp. zn. 8 A 127/2015, kde bylo uvedeno, že s ohledem na požadovanou platnost licence bude muset vedlejší účastník řízení pro bezpředmětnost žádosti zastavit. Stěžovatelka sice o změnu platnosti licence požádala, avšak opožděně (dne 30. 5. 2019) až v rozkladovém řízení, jelikož podle § 41 odst. 8 správního řádu lze povolit změnu obsahu podání pouze do vydání prvostupňového rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žadatel může disponovat s předmětem řízení, není pravda, že by byl vyloučen soudní přezkum v těch případech, kdy doba platnosti v požadovaném rozhodnutí již uplynula. K uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím postačují výše uvedené rozsudky městského soudu, kterými byla předchozí rozhodnutí správních orgánů zrušena. Nejvyšší správní soud nepovažoval za vadu řízení ani to, že městský soud neodročil jednání. Právní zástupce stěžovatelky sice tvrdil, že v době jednání má dovolenou, avšak tuto skutečnost nijak městskému soudu nedoložil. II. Argumentace stěžovatelky 4. Podle stěžovatelky byla původní žádost v době podání kompletní a bez vad, avšak vadu (v žádosti uvedenou dobu platnosti licence) začala obsahovat důsledkem plynutí času. Správní orgány ji měly vyzvat postupem podle § 45 odst. 2 správního řádu, aby tuto vadu odstranila. Neodstraněná odstranitelná vada nemůže odůvodňovat postup podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu a způsobit zastavení řízení pro bezpředmětnost žádosti. Nynější řízení je vedeno pro to, aby bylo ověřeno, zda prvostupňový správní orgán postupoval řádně, či nikoliv. Než bude pravomocně řízení ukončeno, nemůže stěžovatelka uplatňovat nárok za náhradu škody za nezákonné rozhodnutí. Dojde-li však k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, bude se muset stěžovatelka domáhat náhrady škody pouze za nesprávný úřední postup, nikoliv nezákonné rozhodnutí, což je pro ni výrazně horší postavení. 5. V důsledku názoru Nejvyššího správního soudu o tom, že žadatel může disponovat s předmětem žádosti, musí žadatel dopředu předpokládat, kolikrát bude rozhodnutí správních orgánů zrušeno a podle toho určit dobu platnosti licence, kterou požaduje. Taková povinnost je nesplnitelná. Správní orgány mají rozhodovat na základě právního a skutkového stavu platného v době vydání rozhodnutí, a tak se měly zabývat hodnocením skutkového stavu v daném regionu v době rozhodování. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před městským soudem navrhovala k provedení důkazy, které však městský soud neprovedl a ani neuvedl důvod, proč tak neučinil. Těmito důkazy poukazovala na nepřezkoumatelnost závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí. 7. Za vadu řízení považuje stěžovatelka i neodročení jednání před městským soudem z důvodu plánované zahraniční dovolené jejího právního zástupce. Agenda mezinárodního obchodu s vojenským materiálem je velmi specifická a mimořádně citlivá oblast, proto se stěžovatelce nepodařilo sehnat substituci. Jiné soudy z důvodu dovolených jednání odročují, a to dokonce i na základě žádostí žalovaných, kteří mají celé odbory právníků. Otázka odročování je značně roztříštěná, nepředvídatelná a není dostatečně judikaturně řešena. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho úkolem přezkoumat věc z pozice podústavního práva. Ústavní soud