IV.ÚS 1644/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1644/15 ze dne 27. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem se sídlem Chládkova 28a, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2014, č.j. 5 T 82/2014-143, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, č.j. 8 To 277/2014-172, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, č.j. 8 Tdo 10/2015-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2014, č.j. 5 T 82/2014-143, byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, č.j. 8 To 277/2014-172, bylo odvolání stěžovatele podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2015, č.j. 8 Tdo 10/2015-32, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byly podle stěžovatele porušeny jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 37 odst. 3 Listiny, v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že důkazy, na základě kterých byl soudem prvního stupně odsouzen a které aproboval i soud odvolací, byly důkazy absolutně neúčinnými a nebylo tedy možné na jejich základě otázku jeho viny posuzovat. Konkrétně namítá, že odvolací soud se naprosto nevypořádal s jeho námitkou, že v průběhu hlavního líčení nedal ve smyslu § 211 odst. 6 trestního řádu, respektive § 314d odst. 2 trestního řádu, souhlas ke čtení úředních záznamů o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů dle § 158 odst. 3 a 5 trestního řádu. Není proto podle něj po právu, že soudy vycházely v otázce viny i trestu z takto získaných a neúčinných důkazů. Stěžovatel má také za to, že k prokázání jeho viny nebylo možné použít ani další důkazy, které byly vedeny výlučně za účelem postupu dle § 179g trestního řádu, tedy realizace podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (protokol o výslechu podezřelého ze dne 5. 3. 2014, zaslaný omluvný dopis či skutečnost, že uhradil způsobenou škodu pojišťovně). V této souvislosti namítá, že porušení zákazu donucení k výpovědi nebo doznání má za následek absolutní neúčinnost důkazu. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že jednání pana Nováčka, se kterým došlo k předmětnému incidentu, bylo řešeno soudem prvního stupně v řízení, které předcházelo řízení se stěžovatelem, a to přesto, že byly dány všechny důvody pro společné řízení dle § 20 trestního řádu. Postupem soudu, který separátně a časově dříve rozhodl ve věci tzv. poškozeného Nováčka, jenž byl uznán vinným z přestupku, byla podle stěžovatele uměle vytvořena situace, kdy výpověď této osoby jakožto poškozeného měla pro soud v hlavním líčení větší váhu, než výpověď stěžovatele, coby obžalovaného. Stěžovatel proto namítá, že soud již před hlavním líčením naprosto cíleně a protiprávně presumoval jeho vinu, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Za situace, kdy s ohledem na absolutní neúčinnost provedených důkazů nebyl a ani nemohl být skutkový stav dostatečně zjištěn, neboť proti sobě v podstatě stálo výlučně tvrzení dvou "zainteresovaných" osob, totiž stěžovatele a tzv. poškozeného Nováčka, došlo podle stěžovatele k dalšímu pochybení soudů tím, že nebyl připuštěn bez náležitého odůvodnění žádný z jím navrhovaných důkazů (provedení polygrafického vyšetření na detektoru lži stěžovatele i poškozeného, výslech svědka Machaly, prověrka na místě, znalecký posudek z oboru biomechaniky a balistiky). Současně však byly provedeny veškeré důkazy navržené státním zástupcem, čímž podle mínění stěžovatele došlo k narušení "rovnosti zbraní" strany obhajoby a obžaloby, což zakládá nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadených rozhodnutí. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když v podstatě pouze opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Snahou stěžovatele je kromě jiného především zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. V. Stěžovatel předně namítá, že v průběhu hlavního líčení nedal ve smyslu § 314d odst. 2 trestního řádu souhlas ke čtení úředních záznamů o podaných vysvětlení a o provedení dalších úkonů a byl tak odsouzen na základě absolutně neúčinných důkazů. Z ustanovení § 314d odst. 2 trestního řádu vyplývá, že při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení může se souhlasem státního zástupce a obviněného samosoudce přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom směru, že jeho výslovný souhlas s postupem podle § 314d odst. 2 trestního řádu v protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 6. 2014 zaznamenán není. Tento postup představuje nežádoucí skutečnost a je možno jej označit za určité pochybení na straně Městského soudu v Brně. Na druhou stranu nikoliv každý formálně procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva porušuje současně ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústa