IV.ÚS 1644/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1644/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti K. Q., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 30 Cdo 891/2023-268, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 68 Co 300/2022-232 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. června 2022 č. j. 14 C 113/2020-188, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v minulosti trestně stíhán pro trestný čin zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, později překvalifikovaného na přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku. Poté, co byl stěžovatel opakovaně nepravomocně odsouzen Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 153/2013 a odsuzující rozsudky tohoto soudu byly následně zrušeny Krajským soudem v Brně jako odvolacím soudem, byl v odvolacím řízení rozsudkem posledně uvedeného soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 4 To 211/2016-1423 obžaloby zproštěn. Tento rozsudek nabyl právní moci téhož dne. 3. Stěžovateli, který byl v daném období jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), měla být v důsledku nezákonného trestního stíhání způsobena škoda spočívající ve snížení hodnoty jeho 100% obchodního podílu v uvedené společnosti. Výše této škody byla znaleckým posudkem obchodní společnosti Pražská znalecká kancelář, s. r. o. (dále jen "Pražská znalecká kancelář") vyčíslena ke dni 31. 8. 2017 částkou 6 080 000 Kč. Stěžovatel uplatnil nárok na zaplacení této částky dne 15. 1. 2019 žalobou proti vedlejší účastnici, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2021 č. j. 31 C 11/2019-363 zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 2. 2022 č. j. 58 Co 419/2021-465. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 1811/2022-485 odmítnuto zčásti jako nepřípustné, zčásti pro neodstraněné vady návrhu. 4. Pražská znalecká kancelář vypracovala dne 26. 2. 2020 Dodatek č. 1 k uvedenému znaleckému posudku, jímž stanovila výši škody již k datu ukončení trestního stíhání, resp. k datu 30. 11. 2016, celkovou částkou 13 336 000 Kč, tedy částkou o 7 256 000 Kč vyšší, než byla ta, které se stěžovatel domáhal první žalobou. Nárok na zaplacení částky představující tento rozdíl stěžovatel uplatnil druhou žalobou. 5. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla tato druhá žaloba stěžovatele zamítnuta. Obvodní soud se nejprve zabýval vedlejší účastnicí uplatněnou námitkou promlčení, kterou neshledal důvodnou. Pro její posouzení byl rozhodný § 32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci"), podle něhož se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. 6. Na základě skutkových zjištění učinil obvodní soud zjištění, že stěžovatel byl seznámen s obsahem daňového přiznání společnosti X za roky 2015 a 2016 a zprávou o výsledku hospodaření, z nichž měla vyplynout jeho vědomost o další škodě, teprve dne 9. 7. 2017 po podání daňového přiznání na příslušný úřad a zaslání příslušného formuláře do společnosti X. Nárok na náhradu škody ve výši 7 256 000 Kč tak byl promlčen nejdříve dnem 9. 7. 2020. U vedlejší účastnice byl proto tento nárok uplatněn dne 24. 6. 2020 a u soudu dne 26. 6. 2020, tedy včas a není promlčen. Obvodní soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, podle něhož subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému nebo obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Dozvěděl-li se však o vzniku škody později, počíná tato doba běžet okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl a vázanost jejího počátku na doručení zrušovacího rozhodnutí (§ 32 odst. 1 věta druhá zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci) se neuplatní. 7. Jde-li o opodstatněnost nároku stěžovatele, podle obvodního soudu nelze uzavřít, že by vznik škody byl v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Případných příčin poklesu tržeb společnosti X bylo více a poměr jejich vlivu nelze ze zjištěného základu pro rozhodnutí objektivně určit. 8. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval městský soud, který napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, byť z jiných důvodů. Podle městského soudu musel mít stěžovatel již dne 29. 11. 2016, kdy mu byl oznámen zprošťující rozsudek, povědomí o tom, že mu vznikla újma na jeho majetku, včetně toho, o újmu jakého druhu a rozsahu šlo a kdo za ni odpovídá. Stěžovatel jako jediná osoba, od níž se veškerá činnost společnosti odvíjela, byl s její majetkovou situací nepochybně průběžně obeznámen, a již v průběhu trestního stíhání mu muselo být zřejmé, že v důsledku výrazného utlumení činnosti se hospodářské výsledky společnosti zhoršují (a promítají se tak do hodnoty jeho obchodního podílu). V okamžiku, kdy mu byl oznámen zprošťující rozsudek, musel vědět, že hodnota společnosti (a jeho obchodního podílu) se snížila a že subjektem, který za tuto majetkovou ztrátu odpovídá, je stát, jehož orgány nezákonné trestní stíhání zahájily. 9. K uplatnění požadovaného nároku není zapotřebí mít jistotu o vzniku škody a znát její přesnou výši. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu postačuje, aby si poškozený na základě skutečností, jež jsou mu známy, mohl učinit závěr o vzniku škody a alespoň přibližnou (orientační) představu o druhu a rozsahu této škody, jejíž výše se zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (městský soud odkázal např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 551/2005 a ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 a usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4554/2011). Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby není rozhodné, kdy společnost vykázala svůj hospodářský výsledek podle účetních a daňových předpisů, ani jakým způsobem byly její podklady pro tyto účely zpracovány, a tedy ani pozdější přesné vyčíslení hospodářského výsledku společnosti za rok 2016 nebo hodnoty stěžovatelova podílu. 10. Stěžovateli tak byly všechny skutkové okolnosti potřebné pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody známy již ke dni vyhlášení zprošťujícího rozsudku (k němuž došlo dne 29. 11. 2016). Poslední den tříleté promlčecí doby, během níž mohl stěžovatel uplatnit svůj nárok u soudu, připadl na den 29. 11. 2019. Stěžovatel jej však u vedlejší účastnice uplatnil až dne 24. 6. 2020 a u soudu dne 26. 6. 2020, tedy až po marném uplynutí promlčecí doby. Jelikož vedlejší účastnice se promlčení dovolala, nelze stěžovateli uplatněné právo přiznat. Za této situace bylo nadbytečné zabývat se naplněním zbývajících předpokladů pro vznik odpovědnosti státu, totiž zda stěžovateli tvrzená škoda skutečně vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. 11. Proti napadenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že městský soud po