IV.ÚS 1646/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1646/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 24 Cdo 4234/2019-286 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2019 č. j. 11 Co 85/2019-271, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obce H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu se podává, že vedlejší účastnice se žalobou ze dne 29. 11. 2016 domáhala u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen „okresní soud“) určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. X1 v katastrálním území H. Okresní soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 17 C 223/2016-241 žalobu zamítl, a to po závěru o platnosti kupní smlouvy mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem. V průběhu řízení bylo zjištěno, že vedlejší účastnice od 8. 1. 2006 do 24. 1. 2006 zveřejnila na své úřední desce záměr prodat pozemky v zóně určené pro bydlení, mezi nimiž byl i pozemek parc. č. X v katastrálním území H. o výměře 66 794 m2. Na 17. zasedání konaném dne 24. 1. 2006 zastupitelstvo vedlejší účastnice schválilo záměr prodeje pozemků a souhlasilo s bezúplatným převodem pozemků pro obec od Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), mezi nimiž byl i pozemek parc. č. X. Dne 4. 5. 2006 vedlejší účastnice uzavřela s Pozemkovým fondem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, které vznikly mimo jiné rozdělením původního pozemku parc. č. X. Mezi tyto pozemky patřil i pozemek parc. č. X1 o výměře 2 083 m2. Na 19. zasedání konaném dne 27. 6. 2006 zastupitelstvo schválilo prodej pozemku parc. č. X1 stěžovateli za cenu 5 Kč/m2 a poté vedlejší účastnice s ním dne 28. 1. 2008 uzavřela kupní smlouvu. Okresní soud posuzoval platnost smlouvy podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obecní zřízení“, není-li výslovně zmíněno jiné znění), podle něhož záměr obce prodat nemovitou věc obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Nezveřejní-li obec záměr, je právní úkon neplatný. Okresní soud konstatoval, že záměr prodat pozemek parc. č. X1 nebyl zveřejněn v souladu s § 39 odst. 1 obecního zřízení. Zveřejněn byl totiž záměr prodat pozemek parc. č. X (stav před rozdělením), nikoli pozemek parc. č. X1 (stav po rozdělení), který byl prodán. Okresní soud se proto zabýval tím, zda daná okolnost má za následek neplatnost kupní smlouvy, a shledal, že tomu tak není pro specifické okolnosti případu v podobě plánované výstavby dálnice. Na 17. zastupitelstvu obce byl udělen souhlas s prodejem s vědomím, že původní pozemek parc. č. X bude rozdělen, byli současně známi zájemci o nové pozemky vzniklé rozdělením, mezi něž patřil i stěžovatel. Občané obce byli podle okresního soudu dostatečně informováni o záměru obce i jinak a měli tak povědomost o záměru obce pozemek parc. č. X rozdělit a jeho části prodat zájemcům. Okresní soud zdůraznil dobrou víru stěžovatele. I kdyby zaujal stanovisko o tom, že nezveřejnění záměru prodat pozemek parc. č. X1 způsobuje absolutní neplatnost, pak by při zohlednění dobré víry stěžovatele stejně nemohlo dojít k tomu, že by stěžovatel vlastnické právo nenabyl. Okresní soud poukázal na skutečnost, že katastrální úřad vlastnické právo stěžovatele zapsal do katastru nemovitostí. Tím spíše, že judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu umožňuje nabýt vlastnické právo od nevlastníka, bylo dle okresního soudu v posuzované věci nutno připustit nabytí vlastnického práva od obce jako vlastníka. Okresní soud věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník z roku 1964“), s ohledem na přechodné ustavení v § 3028 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník z roku 2012“), a podle zákona o obcích ve znění účinném v době, kdy byly činěny jednotlivé úkony. Podle § 3030 o. z. se však na věc uplatnila i část první hlava I. tohoto zákona, včetně presumpce dobré víry podle § 7. 3. K odvolání obce Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek okresního soudu a určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí pozemku parc. č. X1 v katastrálním území H. V odůvodnění uvedl, že okresní soud nepřípustně užil § 3030 o. z., který nelze vykládat tak, aby umožňoval aplikovat § 1 až 14 o. z. se zpětnou účinností na dříve vzniklé právní vztahy. Kupní smlouva byla podle krajského soudu absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. a § 39 odst. 1 obecního zřízení. Smyslem zveřejnění záměru prodeje majetku je informovat o dispozicích s obecním majetkem a též, aby mohli všichni zájemci uplatnit svůj zájem. To nebylo naplněno, jelikož byl zveřejněn záměr prodat pozemek parc. č. X a stěžovateli byl prodán pozemek parc. č. X1. Judikatura Ústavního soudu k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na věc nedopadá. V posuzované věci pochyby o převodu vlastnického práva neplynuly z faktu, že by stěžovatel nabyl pozemek od nevlastníka, nýbrž z absolutní neplatnosti smlouvy. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Zmínil, že otázka výkladu § 3030 o. z. byla již dovolacím soudem vyřešena. Žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z., i když nepochybně vyjadřují základní zásady soukromého práva vlastní českému právnímu řádu i do 31. 12. 2013, není přípustné aplikovat způsobem, že „dosavadní právní úprava“ nebude náležitě respektována v právních vztazích vzniklých do 31. 12. 2013, tedy že nebude buď použita vůbec, nebo bude vykládána odlišně, v rozporu s judikaturou. Dále se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že judikatura Ústavního soudu o ochraně dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka se uplatní až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi) II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by kupní smlouva byla absolutně neplatná. Záměr prodeje byl sice zveřejněn v podobě tří velkých pozemků (parc. č. X2, X3 a X), které byly až následně rozděleny na menší pozemky. Každý ze zájemců měl však již tehdy možnost zvolit si, o kterou z menších parcel má zájem, neboť na obci existovala pracovní verze geometrického plánu. Záměr obce tedy nebyl zveřejněn v neurčité podobě. 6. I za situace, kdy obecné soudy vycházely z názoru, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nemohou podle stěžovatele jejich rozhodnutí obstát, neboť měla chránit dobrou víru stěžovatele, což neučinila. Soudy měly podle jeho názoru přihlédnout k individuálním okolnostem případu, jimiž bylo to, že prodávajícím byla obec, u níž se presumuje, že jedná legálně; neplatnost právního jednání způsobila obec, která se jí dovolává; při prodeji obec stěžovatele ujistila o dodržení zákonných předpisů a nepřistupovala ke všem vlastníkům stejně. 7. Stěžovatel se dovolává ochrany svého vlastnického práva. Je-li chráněno nabytí vlastnického práva od nevlastníka, pak nespatřuje důvod, aby se ochrany nedostalo i jemu. Jiným nabyvatelům obec pozemky ponechala. Stěžovatel se dále dovolává ochrany právní jistoty a legitimního očekávání. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval námitkou o diskriminačním postupu obce. Podle stěžovatele rovněž napadená rozhodnutí porušují právo na samosprávu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní