IV.ÚS 1647/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1647/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Mužíka, zastoupeného Mgr. Martinem Blaškem, LL.M., advokátem, sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Cdo 4256/2019-757 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2019 č. j. 15 Co 315/2016-717, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Ladislava Militkého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, a to právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 4. 2016 č. j. 32 C 78/2004-507 byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovateli zaplacení částky 205 817,10 Kč s příslušenstvím (výrok I), vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit jednak stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 64 323,60 Kč (výrok II) a jednak státu na náhradě nákladů řízení částku 2 406 Kč (výrok III). 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I co do části příslušenství potvrdil [výrok I a)], co do částky 123 368 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobě vyhověl [výrok I b)], stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 43 136 Kč (výrok II), vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit České republice částku 52 Kč (výrok III), stěžovateli uložil zaplatit jednak České republice na náhradě nákladů řízení částku 2 354 Kč (výrok IV), jednak vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 609 Kč (výrok V). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem smlouvu o díle, v níž se zavázal předat v ní specifikované dílo do 30. 7. 2000, tato doba byla prodloužena dohodou do 2. 8. 2000, dílo však nebylo možné ve stanoveném termínu objektivně dokončit. Překážka odpadla ke dni 15. 10. 2000 a stěžovatel byl povinen dílo protokolárně předat nejpozději ke konci října 2000, což se však nikdy nestalo. Vedlejší účastník v soudním řízení uplatnil smluvní pokutu za prodlení s předáním díla (ve výši 0,5 % denně z jeho ceny, tj. z částky 122 148,40 Kč) za dobu od 1. 3. 2001 do 31. 1. 2002, přičemž stěžovatel byl v prodlení se splněním této své povinnosti minimálně v době od 1. 3. 2001 do 27. 1. 2002, kdy jeho povinnost zanikla pro nemožnost plnění. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky přípustnosti stanovené v § 237 o. s. ř. Uvedený soud konstatoval, že právní závěry krajského soudu jsou v souladu s jeho rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 23 Cdo 495/2018, který byl vydán v této věci, a současně odmítl, že by se odchýlil od své rozhodovací praxe, kterou měl podle stěžovatelova tvrzení představovat např. rozsudek ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 32 Odo 11728/2003. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že sjednaný termín předání díla se stal nemožným v důsledku dohody stran o termínu dokončení díla, přičemž tato "novativní" dohoda nijak neupravila ujednání o smluvní pokutě, resp. o termínu předání díla. Má za to, že od tohoto okamžiku se ujednání o smluvní pokutě stalo s účinky ex nunc neurčitým, přičemž odmítá, že by vůle smluvních stran mohla být doplněna výkladem zákonného předpisu. Argumentuje tím, že smluvní pokuta by měla zajišťovat jen smluvně ujednaný závazek, nikoliv "závazek" vyplývající z právního předpisu. V této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu obsaženým v napadeném usnesení, podle něhož následná nemožnost sjednaného termínu díla nečiní ujednání o smluvní pokutě neurčitým, a tudíž neplatným, přičemž se dovolává právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12 2014 sp. zn. 33 Cdo 69/2013, podle kterého "[u]jednání o smluvní pokutě, jejíž zaplacení je ve smlouvě o dílo vázáno na prodlení zhotovitele s předáním díla, není z hlediska určitosti platné, jestliže ve smlouvě nebyl termín předání díla sjednán", s tím, že stal-li se ujednaný termín předání díla nemožným (tedy jako by nebyl sjednán), zakládá to neplatnost ujednání o smluvní pokutě. 6. Podle stěžovatele daný výklad neúměrným způsobem rozšiřuje sjednanou smluvní pokutu za hranici vůle smluvních stran, která nesměřovala k tomu zajistit povinnost předat dílo, aniž by působnost tohoto ujednání nebyla z časového či věcného hlediska omezena. Měly-li by smluvní strany zájem nadále ponechat ujednání o smluvní pokutě v platnosti, nepochybně by tomu přizpůsobily dohodu o změně původního závazku. Takovéto dotváření vůle stran soudem ve prospěch vedlejšího účastníka považuje stěžovatel - s ohledem na rovnost stran, předvídatelnost práva, resp. právní jistotu účastníků právního jednání a zásadu vigilantibus iura scripta sunt - za nepřípustné. Měl-li vedlejší účastník vůli ponechat ujednání o smluvní pokutě v platnosti, pak tato vůle měla nalézt svůj odraz v následném právním jednání. Podle stěžovatele nelze dovozovat, že v důsledku nemožnosti plnění se původní povinnost stala téměř bezbřehou. 7. Porušení výše uvedených základních práv stěžovatel vyvozuje z toho, že počínaje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 č. j. 23 Cdo 495/2018-665, na jehož základě došlo k obratu v dosavadním právním názoru krajského soudu, byl (s ohledem na předchozí průběh řízení) překvapivě "odsouzen" k povinnosti zaplatit smluvní pokutu na základě neplatného ujednání, přičemž příslušenství s ohledem na délku sporu a časový dostup od uzavření smlouvy a od z ní plynoucích plnění přesáhlo žalovanou jistinu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 11. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s právním názorem Nejvyššího soudu a krajského soudu, podle něhož se ujednání o smluvní pokutě, zajišťující splnění právní povinnosti k určitému okamžiku, zde povinnosti stěžovatele předat dílo do 31. 7. 2000, resp. do 2. 8. 2000 vedlejšímu účastníkovi, není neplatné, i když plnění v takovém termínu nebude možné a smluvní strany si nedohodnou termín jiný; v tomto případě se postupuje podle § 537 odst. 1 zákona č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník. 12. I když stěžovatel deklaruje, že je mu známo postavení Ústavní