IV.ÚS 1647/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1647/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Machaly, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti III. a IV. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2024 č. j. 20 Co 40/2024-144, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ivety Machalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených výroků 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení III. a IV. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2021 č. j. 22 C 152/2020-147 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 10. 2022 č. j. 38 Co 49/2022-202 domáhala v exekuci uspokojení pohledávky ve výši 355 740 Kč s příslušenstvím. Okresní soud pověřil vedením exekuce soudního exekutora Mgr. Libora Cinka, na což stěžovatel reagoval návrhem na odklad provedení exekuce a návrhem na její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedení exekuce je nepřípustné pro zjevnou nespravedlnost a rozpor s dobrými mravy. S argumentací stěžovatele se okresní soud neztotožnil a usnesením ze dne 12. 10. 2023 č. j. 51 EXE 1217/2022-99 návrh na zastavení exekuce zamítl (I. výrok) a zamítl i návrh na odklad provedení exekuce (II. výrok). Stěžovatelovy námitky byly podle okresního soudu pouhou polemikou s výsledky řízení ve věci samé, které exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a z řízení o věci samé musí vycházet. Důvodem pro zastavení exekuce nemůže být ani zahájení dovolacího řízení stěžovatelem, protože dopad na exekučním řízení by mělo až zrušení nebo změna exekučního titulu. 3. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením exekuci zastavil (I. výrok), zastavil odvolací řízení proti II. výroku usnesení okresního soudu (II. výrok), uložil stěžovateli povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 91 923,70 Kč (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). Po rozhodnutí okresního soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2023 č. j. 28 Cdo 2007/2023-273 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 20. 10. 2022 č. j. 38 Co 49/2022-202 a rozsudek okresního soudu ze dne 5. 10. 2021 č. j. 22 C 152/2020-147 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 8. 1. 2024. Přestože krajský soud považoval důvody, které vedly okresní soud k vydání usnesení č. j. 51 EXE 1217/2022-99 za správné a přiléhavé, musel zohlednit, že v mezidobí nastala zásadní změna, neboť exekuční titul byl Nejvyšším soudem pravomocně zrušen a přestal být způsobilým k dalšímu vedení exekuce. Pro úplnost krajský soud dodal, že dne 24. 11. 2023 vydal soudní exekutor oznámení o skončení exekuce, neboť exekuce zanikla v důsledku úplného vymožení pohledávky vedlejší účastnice, nákladů vedlejší účastnice a soudního exekutora, čímž zaniklo jeho pověření k provádění exekuce. Za dané situace, chybí-li způsobilý exekuční titul k provedení exekuce, je naplněn důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to i v situaci, kdy exekuce již předtím skončila úplným vymožením pohledávky, nákladů řízení a nákladů exekuce. Tyto okolnosti měly podle krajského soudu vliv i na to, že nebyly splněny podmínky ani pro rozhodování o návrhu na odklad provedení exekuce, neboť nelze odkládat to, co již bylo skončeno. Poté zkoumal, kdo zavinil zastavení exekuce a kdo tedy má hradit náklady exekuce a náklady řízení účastníků. Zavinění je přitom nutno podle krajského soudu hodnotit výlučně z procesního hlediska. Vedlejší účastnice v dané věci postupovala podle formálně i materiálně vykonatelného exekučního titulu, stěžovatel podal dovolání ve věci samé až po zahájení exekuce a rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán až po skončení exekuce jejím vymožením. Vedlejší účastnice tedy podle krajského soudu zachovala potřebnou míru opatrnosti a uvážlivosti jak před podáním exekučního návrhu, tak i při provádění exekuce. Procesní zavinění vedlejší účastnice nelze založit pouze na jejím dispozičním úkonu - podání exekučního návrhu. Nelze rovněž dovozovat, že by vedlejší účastnice měla kalkulovat s tím, že v řízení o mimořádném opravném prostředku může být exekuční titul zrušen [v této souvislosti krajský soud odkázal příkladmo na nález ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 899/11 (N 210/63 SbNU 441)]. Vedlejší účastnice podala exekuční návrh na základě materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu a nemohla předpokládat jeho zrušení Nejvyšším soudem. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud stát selže v tom, že rozhodnutí obecných soudů v exekučním řízení nejsou materiálně vykonatelná a exekuce je zastavena, nemůže z toho být automaticky pro účely rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení dovozováno zavinění na jejím skončení na straně oprávněného. Rovněž nelze podle krajského soudu přehlížet, že stěžovatel dobrovolně neplnil, co mu bylo obecnými soudy v řízení o věci samé uloženo a tím zavinil nutnost zahájení exekučního řízení. Podle krajského soudu tedy nebyl důvod, aby nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce ve prospěch exekutora, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti případu jeho činnost posoudil jako složitou, odpovědnou a namáhavou. Na druhou stranu, shledal krajský soud důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby vedlejší účastnici nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, o čemž byla krajským soudem vyrozuměna a s čímž ve svém důsledku vyjádřila souhlas. V odvolacím řízení krajský soud zhodnotil, že stěžovatel byl sice se svým odvoláním úspěšný (srov. I. a II. výrok usnesení krajského soudu), nicméně nebyl úspěšný se svým odvoláním potud, pokud mu byla uložena povinnost hradit náklady exekuce. Proto krajský soud o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení rozhodl tak, že žádnému z nich nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že napadené výroky jsou projevem libovůle, protože krajský soud nesprávně zhodnotil, kdo zavinil zastavení exekuce, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů. Přitom výše náhrady nákladů exekuce ve výši 91 923,70 Kč výrazně zasahuje do jeho majetkových poměrů, na čemž nemůže nic změnit ani to, že vedlejší účastnici nebyla náhrada nákladů přiznána. Stěžovatel poté podrobně popisuje vztah mezi ním a vedlejší účastnicí, kteří vedli rodinné společenství a mají spolu dítě. Vedlejší účastnice měla nabýt - zjednodušeně řečeno - část majetku patřícího rodině stěžovatele za úplatu, kterou nikdy zcela neuhradila, avšak proti stěžovateli zahájila řízení, v němž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za to, že uvedený majetek užívá celý na její úkor. Dále se také domáhala vypořádání takto vzniklého spoluvlastnictví k uvedenému majetku. Na tento spor navazuje exekuční řízení, v němž bylo vydáno usnesení krajského soudu s napadenými výroky. Vedlejší účastnice nezohledňovala, že stěžovatel podal dovolání a na výsledek řízení o tomto opravném prostředku i přes informace od stěžovatele nevyčkala. Za těchto okolností se stěžovatel domnívá, že to byla vedlejší účastnice, kdo zavinil zastavení exekučního řízení, a proto by měla hradit soudnímu exekutorovi vzniklé náklady exekuce. Tuto argumentaci neměl možnost v exekučním řízení krajskému soudu přednést. Dále stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, podle něhož obecné soudy musí náležitě hodnotit důvody, pro něž došlo k zastavení exekuce; musí především hodnotit, zda oprávněný postupoval dostatečně opatrně a uvážlivě při podávání návrhu na nařízení exekuce. Výsledek tohoto hodnocení se má projevit i při stanovení povinnosti o náhradě nákladů exekuce, s čímž se krajský soud dostatečně nevypořádal. Stěžovatel nemohl předvídat, že mu krajský soud uloží povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení, a tak krajský soud porušil i jeho legitimní očekávání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním sou