IV.ÚS 1648/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1648/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou, sídlem Hroznová 470/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 8 Tdo 178/2021, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2020 sp. zn. 3 To 176/2020 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2020 sp. zn. 7 T 171/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a spoluobviněného J. Š. (dále jen "spoluobviněný") uznal vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb po částce 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dnů. Spoluobviněného za výše uvedené trestné činy odsoudil podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozeného P. M. (dále jen "poškozený") odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, spoluobviněný a rovněž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch stěžovatele a spoluobviněného. Její odvolání směřovalo proti výroku o vině ohledně stěžovatele a spoluobviněného a též proti výroku o trestu uloženého spoluobviněnému. Ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem následovně. Výrokem I. podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a II. výrokem znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele i spoluobviněného uznal vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb po částce 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dnů. Spoluobviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem III. byla odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle § 256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Podle krajského soudu se stěžovatel a spoluobviněný dopustili shora označených trestných činů tím, že v konkretizovanou dobu, po předchozí společné domluvě, v úmyslu zmocnit se cizí věci, přistoupili v penzionu X k pokoji obývanému poškozeným, kdy nejprve spoluobviněný udeřil pěstí do vstupních dveří, které následně otevřel poškozený, bezprostředně poté spoluobviněný opakovaně udeřil poškozeného rukou sevřenou v pěst do obličeje a sdělil mu, že dluží nájemné za užívání předmětného bytu, kdy poškozený z obavy z dalšího fyzického napadení telefonicky kontaktoval svého zaměstnavatele, aby mu pomohl, přičemž mu ten následně půjčil částku 10 000 Kč, kterou si osobně převzal spoluobviněný, přičemž mezitím stěžovatel a spoluobviněný vstoupili do bytu obývaného poškozeným, který jim z obavy z dalšího fyzického násilí ve vstupu nebránil, byt prohledali a zmocnili se blíže specifikované elektroniky jako "zástavy" za dlužné nájemné, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši nejméně 7 900 Kč. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem věci. Trestní řízení, tvrdí stěžovatel, od samého počátku nemělo standardní průběh, jeho úkony byly zahájeny z podnětu poškozeného, který však vyhledal policejní orgán až s časovým odstupem několika hodin. Policistům sdělil, že dlužil na nájemném 26 000 Kč, přičemž začátkem června 2019 slíbil, že každý pátek splatí 2 000 Kč a dále bude hradit nájem ve výši 6 000 Kč. Rovněž uvedl, že první splátku měl dát po incidentu, který je předmětem tohoto trestního řízení. Stěžovatel blíže rozebírá jednotlivé výpovědi poškozeného učiněné před policejním orgánem a před obecnými soudy. Poukazuje přitom na rozpory týkající se především toho, do jaké míry se stěžovatel účastnil jednání spoluobviněného, zda byl přítomen úderům pěstí či vyklízení věcí poškozeného a zda poškozený vpustil stěžovatele a spoluobviněného do bytu dobrovolně. Upozorňuje také na podstatné změny výpovědi poškozeného učiněné během veřejného zasedání před krajským soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že od samotného počátku nezměnil svoji obhajobu, která spočívala v tvrzeních, že spoluobviněného potkal prakticky náhodně a požádal ho o pomoc s vyklizením bytu po poškozeném, který měsíce nehradil nájem, vše chápal tak, že věci zadrží a vydá oproti zaplacení nájmu, jakémukoli násilí přítomen nebyl, nebyl na něm domluven (opaku nepřisvědčil ani spoluobviněný) a s věcmi poškozeného nikterak nenakládal a na požádání je beze zbytku vydal policejnímu orgánu. Do současné doby poškozený dlužné nájemné neuhradil. 6. Podle stěžovatele žádná ze svědeckých výpovědí, které byly ve věci opatřeny, nemohly potvrdit ani vyvrátit jeho obhajobu. Přesto okresní soud, aniž by odstranil zásadní rozpory mezi výpověďmi poškozeného, přijal skutková zjištění, která jsou popsána ve výroku o vině, a krajský soud je následně převzal. Stěžovatel namítá zejména neprokázání předchozí společné dohody mezi ním a spoluobviněným, zpochybňuje míru své účasti na posuzovaném jednání a předestírá vlastní verzi okolností vstupu do bytu poškozeného. Soudy neuvažovaly o tom, že poškozený mohl utrpět zranění jinde, rovněž pominuly fakt, že jeho oznámení policejnímu orgánu mělo za následek, že mu byly vydány všechny "zadržené" věci, aniž by musel hradit dlužné nájemné. K tomu stěžovatel vytýká, že nebylo prokázáno porušení § 1396 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), podle něhož není možné zadržet cizí věc za použití násilí nebo lstí. Úprava obsažená v § 1395 o. z. umožňuje uplatnění zadržovacího práva i na nesplacený dluh, není-li možné jej splatit jinak. S přihlédnutím ke způsobu živo