IV.ÚS 1648/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1648/24 ze dne 18. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petera Majeríka, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem, sídlem Dejvická 664/46, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2024 č. j. 4 Cmo 203/2023-1177 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2023 č. j. 74 Cm 420/2009-1099, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X a Ing. Pavla Procházky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva vedlejší účastnice a jeho podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, 11, 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 4, 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že základem je zde spor stěžovatele a původní žalované, právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, kteří byli manželé a zároveň společníky a jednatelé vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice v původním řízení probíhajícím u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 74 Cm 420/2009 požadovala neúspěšně po původní žalované zaplacení částky 3 654 008,31 Kč jako škodu, kterou způsobila tím, že převzala postupně tuto částku v hotovosti za prodané zboží od zákazníků vedlejší účastnice a tuto částku si neoprávněně ponechala. 3. V posuzované věci jde o opakované rozhodování o povolení obnovy původního řízení. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí městský soud nakonec zamítl návrh na obnovu původního řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnicí a stěžovatelem, který naopak v daném řízení vystupoval jako vedlejší účastník. K jejich odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu, pokud jde o zamítnutí žaloby, potvrdil, změnil však výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Vedlejší účastnice se domáhala obnovy řízení s tvrzením, že se objevily důkazy, které v původním řízení nemohla uplatnit a které mohly mít za následek příznivější rozhodnutí ve věci. Mělo jít o výpisy z účtu, z nichž mělo vyplývat neoprávněné nakládání s jejími prostředky. Městský soud odmítl naplnění předpokladů pro povolení obnovy, neboť dané výpisy z účtu nebyly výpisy z jejího účtu. Podobně se vyjádřil ke snaze o znevěrohodnění původní žalované (právní předchůdkyně vedlejšího účastníka), když rozhodnutí v původním řízení nebyla postavena na věrohodnosti původní žalované, ale na tom, že nebylo prokázáno porušení povinnosti jednatelky. Tyto závěry pak rozvedl a potvrdil i vrchní soud, který rozhodoval o odvolání vedlejší účastnice a stěžovatele. Žaloba byla v původním řízení zamítnuta, protože nebylo prokázáno porušení povinnosti jednatelky, otázka její věrohodnosti však pro rozhodnutí nebyla zásadní, rozhodnutí nemůže být dotčeno ani důkazy o disponování s prostředky, které nebyly předmětem původního řízení. Změna výroku o nákladech řízení byla odůvodněna částečně snížením úkonů o jeden, navýšením o zaplacený soudní poplatek a nepřiznáním DPH za zastupování předchozími právními zástupci. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel z velké části opakuje svou argumentaci z ústavní stížnosti ze dne 31. 7. 2015 a jejích následných doplnění směřující proti rozhodnutím obecných soudů v původním řízení o žalovaném nároku. Jde o námitky týkající se nemožnosti se vyjádřit k některým podáním v dubnu 2015, výhrady vůči vedení spisu, rozložení důkazního břemene, když podle obecných soudů, měla vedlejší účastnice důkazní povinnosti ohledně porušení povinnost řádné péče. 6. Zásadní výhrada směřuje vůči kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí, která obsahují pouze shrnující skutkové závěry, aniž by se obecné soudy zabývaly jednotlivými důkazy předloženými vedlejší účastnicí, jejich hodnocením. Nedošlo ani k vypořádání odvolacích námitek stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelná a nepředvídatelná. 7. Své výhrady směřuje stěžovatel i vůči nákladovým výrokům. Rozporuje trojí přípravu a převzetí právního zastoupení, určení tarifní hodnoty pro řízení o obnově. Náklady řízení neměly být vůbec přiznány, protože mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem jde ve své podstatě o spor mezi manželi. Soudy pak měly minimálně snížit odměnu advokáta podle § 150 občanského soudního řádu jako nepřiměřenou s ohledem na věk a zdravotní stav stěžovatele, podání žaloby již v roce 2017, jakož i skutečnost, že se soudy nevypořádaly s jednotlivými důkazy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Při zkoumání naplnění procesních předpokladů je nezbytné zohlednit především skutečnost, že stěžovatel je pouhým vedlejším účastníkem v původním řízení. Vedlejší účastnice, žalobkyně v původním řízení, navíc nevyužila mimořádných opravných prostředků, nepodala ani ústavní stížnost. Z jejího přípisu přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá dokonce, že sama této možnosti využít nechce. Stěžovatel jako vedlejší účastník nebyl k podání dovolání oprávněn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003). 9. Ústavní soud se opakovaně zabýval tím, zda může vedlejší účastník podat ústavní stížnost. Poukazoval, a to přímo ve věci stěžovatele, zejména na skutečnost, že vedlejší účastník nemůže jednat v rozporu s vůlí jím podporovaného účastníka a ústavní stížnost používat jako "náhradní" opravný prostředek, který pro nesouhlas účastníka uplatnit nemůže. Proto tímto způsobem nemůže v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti "obcházet" pořad práva a v konečném důsledku požívat lepší pozice, jde-li o podmínky podání ústavní stížnosti, než samotný účastník, kterého má podporovat [usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2332/15 (U 2/84 SbNU 643), bod 12.]. 10. Ústavní stížnost podaná vedlejším účastníkem nemůže být odmítnuta jako stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou, neboť zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 1 písm. a) přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. V nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) Ústavní soud dovodil, že zákonodárce v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství má jít; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele. Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatel může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, kde měl postavení vedlejšího účastníka (srov. usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 778/16). 11. Ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Výjimkou je část, v níž směřuje ústavní stížnost proti výroku o nákladech řízení v napadeném rozhodnutí městského soudu, který byl následně změněn v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, v tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svo