IV.ÚS 1650/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1650/17 ze dne 12. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Karla Brussmanna mladšího a Jiřiny Brussmannové, procesních nástupců po původním stěžovateli Karlu Brussmannovi starším, obou zastoupených JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, se sídlem Dvořákova 5, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 5141/2016-250, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 54 Co 329/2013-211, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. února 2013 č. j. 12 C 10/2011-178, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a 3. Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a za účasti Pavla Brussmanna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Po úmrtí původního stěžovatele Karla Brussmanna staršího se v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1650/17 pokračuje s jeho procesními nástupci Karlem Brussmannem mladším a Jiřinou Brussmannovou. II. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 29. května 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Karel Brussmann starší (dále také jen "původní stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv garantovaných článkem 1, článkem 10, článkem 11, článkem 30 a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 6 Úmluvy. Dne 18. září 2017 právní zástupkyně původního stěžovatele sdělila Ústavnímu soudu, že tento dne 2. září 2017 zemřel, což doložila kopií úmrtního listu. Ústavní soud proto usnesením ze dne 19. září 2017 č. j. IV. ÚS 1650/17-16, řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby, než bude zřejmý okruh dědiců zůstavitele. Přípisem ze dne 22. března 2018 sdělil Mgr. Ludvík Vinopal, notář v Jihlavě, že zůstavitel Karel Brussmann starší po sobě zanechal závěť a prohlášení o vydědění ze dne 15. dubna 2015, sepsané ve formě notářského zápisu, jímž vydědil svého syna Pavla Brussmanna a svého vnuka Pavla Brussmanna. Proti platnosti závěti a prohlášení o vydědění dle sdělení notáře neměl nikdo z účastníků dědického řízení námitky. Důvody vydědění jsou nadále mezi Karlem Brussmannem mladším, Jiřinou Brussmannovou a Pavlem Brussmannem sporné. Ústavní soud je toho názoru, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, a to s Karlem Brussmannem mladším a Jiřinou Brussmannovou, přičemž Pavel Brussmann má v tomto řízení postavení vedlejšího účastníka, a proto je jeho procesní nástupnictví za stěžovatele ipso facto vyloučeno. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyzval procesní nástupce stěžovatele ke sdělení, zda v řízení o ústavní stížnosti chtějí pokračovat a zda se s jejím obsahem ztotožňují, popřípadě ji míní doplnit. Sdělením ze dne 31. května 2018 procesní nástupci původního stěžovatele vyjádřili vůli pokračovat v řízení a doplnili stížnostní argumentaci. Ústavní soud proto v souladu s § 107 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Původní stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 10/2011 domáhal určení, že je vlastníkem rodinného domu a pozemků, které v roce 2000 daroval svému synovi Pavlu Brussmannovi (dále jen "žalovaný") a současně s ním uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu doživotního bezplatného užívání darovaných nemovitostí a v povinnosti žalovaného zaopatřit žalobce a jeho manželku. Dne 20. října 2010 vyzval žalobce žalovaného k vrácení daru s tím, že žalovaný se k němu a k jeho manželce chová v rozporu s dobrými mravy, neboť jim neposkytuje pomoc a podporu, které ve stáří potřebují, vede život, se kterým žalobce a jeho manželka nesouhlasí, nemluví s nimi a vyvolává pro ně stresové situace, protože má prý dluhy. 2) Okresní soud v Jihlavě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. února 2013 č. j. 12 C 10/2011-178 žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování totiž soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se vůči žalobci a členům jeho rodiny nechoval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák.") a nebyly tedy splněny podmínky pro vrácení daru. 3) K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 54 Co 329/2013-211 potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. 4) Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 5141/2016-250, odmítl jako nepřípustné. 5) Dle dovolacího soudu se odvolací soud důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stran výkladu § 630 obč. zák. Úvahu odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobci (dárci) a osobám jemu blízkým nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., dovolací soud neshledal jako zjevně nepřiměřenou či odporující závěrům, jež formuloval ve svých rozhodnutích, na která odkazoval žalobce. III. Původní stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy odmítly poskytnout ochranu jeho základnímu právu na ochranu vlastnictví. Napadeným rozhodnutím vytýkal, že nedostatečně zhodnotily specifické skutkové okolnosti dané věci, jelikož předmětné nemovitosti daroval žalovanému s přesvědčením, že pokud mu a jeho manželce neposkytne potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci, bude moci oprávněně požadovat vrácení daru zpět. Takové jednání žalovaného totiž představuje jednak hrubé porušení dobrých mravů a současně i porušení smluvní povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o věcném břemeni. Usnesení dovolacího soudu původní stěžovatel vytýkal, že se blíže nezabývá okolnostmi odvolání daru, čímž zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces (k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Dovolací soud prý zároveň v dané věci nesprávně aplikoval svoji dosavadní rozhodovací praxi a vadně interpretoval ustanovení § 630 obč. zák. (k čemuž původní stěžovatel odkazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 a ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04). Závěrem původní stěžovatel shrnul, že považuje za nepřípustné, aby v právním státě byla poskytována ochrana práv osobě, která neposkytla a ani neposkytuje potřebnou pomoc svým nemocným a starým rodičům a která o své rodiče nejeví zájem a svým bezohledným jednáním jim znemožnila prožít klidné stáří. Obecné soudy měly při svém rozhodování brát v úvahu dotčená základní práva žalobce, neboť jejich ochrana prozařuje i do horizontálních právních vztahů. V doplnění ústavní stížnosti nově nastoupivší stěžovatelé připomenuli, že žalovaný neplnil žádnou ze svých povinností ze smlouvy o zřízení věcného břemene, ani své povinnosti, jež jakožto syn vůči rodičům měl, přičemž intenzita tohoto porušení nabyla podoby hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Jestliže dovolací soud v dané věci poukazoval na svoji ustálenou judikaturu, pak její výklad stěžovatelé považují za protiústavní, k čemuž odkazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2009 sp. zn. III. ÚS 1257/09. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např