IV.ÚS 1654/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1654/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Družstvo Pasáž, sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem, sídlem Jistebnice 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 3224/2021-85 a výroku I v rozsahu, kterým byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 47 766 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 5. 2020 do zaplacení zamítá, a kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zákonného úroku z přisouzené částky, jakož i výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a dále výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2021 č. j. 23 Co 201/2021-71, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku čehož jí nebylo přiznáno adekvátní odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 47 C 47/2020-27 zastavil řízení o žalobě stěžovatelky co do částky 75 250 Kč (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce částku 103 950 Kč (výrok II), co do částky 320 800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 12 200 Kč (výrok IV). Usnesením ze dne 18. 5. 2021 č. j. 47 C 47/2020-63 obvodní soud opravil část odůvodnění uvedeného rozsudku. 3. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to pro nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 245/2009 (dále jen "původní řízení"). Jde-li o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, obvodní soud stanovil jako výchozí částku 16 000 Kč za první dva roky řízení a dále částku 16 000 Kč za každý další rok, a to z důvodu, že celková délka řízení překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné ukončení řízení rozumně očekávat, ale že tato doba není extrémně dlouhá, přičemž nepřisvědčil vedlejší účastnici, že do výpočtu základní částky neměla být zahrnuta doba 2,5 roku, kdy původní řízení bylo přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného. Dále shledal, že nešlo o řízení složité, současně však vzal v úvahu, že probíhalo ve třech stupních soudní soustavy a že v této věci rozhodoval i Ústavní soud, což její složitost zvyšuje. Z tohoto důvodu základní výši zadostiučinění snížil o 15 %. Význam řízení pro stěžovatelku obvodní soud považoval za standardní. S ohledem na opakovanou nečinnost soudu prvního stupně a jeho nekoncentrovaný postup, kdy žalobu bylo možno (z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky) zamítnout na počátku sporu, zvýšil zadostiučinění o 20 %. Délku vedlejšího insolvenčního řízení, v němž nedošlo k průtahům, shledal přiměřenou. 4. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II změnil tak, že co do částky 47 766 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej ve výroku II a III potvrdil (výrok I) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 15 600 Kč (výrok II). Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu, jde-li však o úpravu základní částky s ohledem na složitost věci shledal, že je namístě její snížení nikoli o 15 %, ale o 35 %, a to z důvodu procesní složitosti věci, přičemž konstatoval stejné důvody jako obvodní soud a připojil i problémy způsobené přerušením řízení ze zákona. Kromě toho z důvodu opakované nečinnosti soudu prvního stupně v původním řízení základní částku zvýšil o 20 %. Ve výsledku tedy snížil základní částku o 15 % (oproti obvodnímu soudu). 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka uvádí, že v soudním řízení argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, resp. tím, že původní řízení trvalo více než deset let, ač mohlo být skončeno již při prvním jednání, a proto se měla základní částka odškodnění blížit horní hranici intervalu (tj. 20 000 Kč za rok řízení). Dále stěžovatelka reprodukuje závěry výše uvedených soudů, načež konstatuje, že obvodní soud, konstatoval-li, že v původním řízení byl soud prvního stupně s to řešit nedostatek její aktivní legitimace na počátku řízení, vyjádřil to, co ona uvádí od počátku řízení, tedy že původní řízení mohlo být skončeno již při prvním jednání. Městský soud se s tímto závěrem obvodního soudu ztotožnil, přičemž sám žádné dokazování neprováděl a od hodnocení důkazů obvodního soudu se neodchýlil. Přesto Nejvyšší soud dovodil, že v dovolání (stěžovatelka) zpochybnila skutková zjištění, z nichž městský soud vycházel. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud sám vykonstruoval danou námitku, kterou pak vyhodnotil jako nepřípustný dovolací důvod, ačkoliv žádala, aby z takového skutkového zjištění bylo vycházeno a byly z toho vyvozeny odpovídající právní důsledky. 7. To se, jak stěžovatelka dále uvádí, předně týká určení výše základní částky. Při skončení původního řízení při prvním jednání mohlo řízení trvat 2 až 3 roky, a to i při využití všech stupňů soudní soustavy. Skončilo by tak před zahájením insolvenčního řízení, čímž by tato doba neměla žádný význam (délku původního řízení by neovlivnila). Původní řízení trvalo trojnásobně až pětinásobně delší dobu, než bylo možno očekávat, a tomu odpovídá stanovení základní částky blíže k horní hranici. To je zákonný dovolací důvod a současně námitka, kterou uplatnila, tedy že soudy nižších stupňů otázku stanovení výše základní částky na základě zjištěného skutkového stavu hodnotí odlišným způsobem, než odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Právě otázka, zda taková základní úvaha soudu je správná, se stala předmětem dovolání, Nejvyšší soud se jí však odmítl zabývat a podané dovolání věcně projednat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. 8. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že postupoval procesně nesprávně, neboť nebyl oprávněn přistoupit k odlišnému hodnocení hlediska složitosti věci od obvodního soudu (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), když sám v odvolacím řízení žádné důkazy neprovedl. Nadto je jeho hodnocení obsahově nesprávné, neboť podání žaloby u věcně nepříslušného soudu neznamená, že jde o složitou věc, a stejně je tomu i z hlediska podávání opravných prostředků. Navíc městský soud k její tíži hodnotí uplatnění procesních práv jako okolnost odůvodňující snížení náhrady. Stěžovatelka opakuje, že ostatní skutečnosti by nenastaly, kdyby soud rozhodl při prvním jednání, jak mohl a měl. Podle stěžovatelky mělo dojít k navýšení odškodnění, a nikoliv ke snížení, městský soud však náhradu oproti obvodnímu soudu snížil. "Nedocenil" nejen opakovaná období nečinnosti, ale i to, že celé další řízení bylo "nesprávným postupem soudu". Tato období nečinnosti byla částí celku, tj. celého dalšího řízení, včetně insolvenčního, čemuž podle stěžovatelky odpovídá zvýšení o více než 20 %, jak k němu přistoupil městský soud. 9. Dále stěžovatelka vysvětluje, proč měl její požadavek na zaplacení finanční částky v původním řízení pro ni zvýšený, nikoliv jen standardní význam, přičemž závěr obecných soudů, že typově nešlo o řízení, které lze zařadit mezi ta, která mají pro účastníky zvýšený význam, považuje za "formalistický". Vytkl-li jí Nejvyšší soud, že v dovolání zpochybnila skutková zjištění městského soudu a že v něm schází vymezení jeho přípustno