IV.ÚS 1659/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1659/23 ze dne 5. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOCHEMIE a. s., sídlem Lidická 326, Bohumín, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5 – Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2023 č. j. 6 Afs 314/2021-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka požádala Specializovaný finanční úřad (správce daně) o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmů právnických osob. Správce daně žádosti nevyhověl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že proti dodatečným platebním výměrům, jimiž byly daně doměřeny, nebyla podána odvolání a daně byly v plné výši právním předchůdcem stěžovatelky uhrazeny. Vedlejší účastník zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně o neexistenci přeplatku. 3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2021 č. j. 22 Af 16/2020-67 žalobu zamítl. Za zásadní považoval krajský soud skutečnost, že právní předchůdce stěžovatelky obě daně na základě jemu doručených dodatečných platebních výměrů zaplatil. Potvrdil tak, že se dodatečné platební výměry dostaly do jeho právní sféry, byly mu tedy materiálně doručeny a nic mu nebránilo v uplatnění obrany proti nim. Právní předchůdce stěžovatelky tak však neučinil. Vydané dodatečné platební výměry představují správní rozhodnutí, která jsou nadána presumpcí správnosti, dokud není prokázán opak. K prekluzi práva vyměřit daně nedošlo. Daně byly doměřeny a uhrazeny včas. Řízení o vrácení přeplatku zahájené na základě žádosti stěžovatelky nemůže být právním nástrojem, který by vedl ke zpochybnění legitimity vydaných dodatečných platebních výměrů. 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že pro posuzovanou věc je podstatné, zda v době rozhodování správce daně o vratitelném přeplatku existovala pravomocná rozhodnutí, na jejichž základě byly daně uhrazeny. Otázkou tedy bylo, zda byly dodatečné platební výměry účinně doručeny. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že tomu tak bylo. Není rozhodné, zda má být za okamžik doručení považováno doručení platebních výměrů do datové schránky právního předchůdce stěžovatelky, či až faktické seznámení se s platebními výměry zástupcem stěžovatelky při nahlédnutí do spisu. Od doručení začala plynout lhůta pro podání odvolání proti nim. Stěžovatelka však odvolání nepodala. V době rozhodování správce daně o vratitelném přeplatku byly platební výměry bez jakékoli pochybnosti v právní moci. 5. K prekluzi práva stanovit daň v důsledku neúčinného doručení Nejvyšší správní soud uvedl, že rozhodnutí, kterým je stanovena prekludovaná daň, je nezákonné, ovšem je-li v právní moci, vyvolává právní účinky, dokud není předpokládanými prostředky zrušeno. V řízení o vrácení přeplatku daňovým orgánům ani soudu nepřísluší zjišťovat, zda byl právní titul, z něhož daňový subjekt dovozuje existenci přeplatku, vydán v souladu se zákonem. Proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému na základě daňové kontroly je možné podat odvolání a v něm namítat jakékoli jeho vady, včetně prekluze. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplnění namítá pochybení v doručování dodatečných platebních výměrů. Uvádí, že správce daně nedoručil dodatečné platební výměry zmocněnci právního předchůdce stěžovatelky, ale pouze právnímu předchůdci. Stěžovatelka zpochybňuje extenzivní výklad o materiálním doručení dodatečných platebních výměrů. Nejvyšší správní soud se nezabýval okamžikem doručení dodatečných platebních výměrů. Stejně tak nemůže obstát úvaha Nejvyššího správního soudu o materiálním doručení zmocněnci stěžovatelky při nahlížení do spisu. Upozorňuje v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022 č. j. 27 Cdo 348/2021-246. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 2. 5. 2018 č. j. 6 Afs 351/2017-64, rozsudek ze dne 30. 11. 2016 č. j. 3 As 26/2016-47) týkající se doručování správcem daně. 7. Stěžovatelka rozporuje i závěr Nejvyššího správního soudu o nepřiléhavém nástroji obrany. Podání označené jako žádost o vrácení přeplatku splňovalo zákonné náležitosti odvolání. Žádost tedy měl správce daně posoudit jako odvolání. Nejvyšší správní soud se s tím, proč nebylo podání stěžovatelky posouzeno jako odvolání, měl vypořádat ve svém rozhodnutí. 8. Stěžovatelka dále uvádí, že opakovaně poukazovala na prekluzi práva vyměřit daň. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že neakceptoval její výhradu a uzavřel, že námitka prekluze nemá místo v daném řízení. Nejvyšší správní soud nerespektuje názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399). K prekluzi má soud přihlížet z úřední povinnosti. III. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 9. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti a jejímu doplnění a stěžovatelku k následné replice. 10. Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí a prejudikaturu v něm citovanou. Předmětem přezkoumávání správními soudy v dané věci bylo rozhodnutí daňových orgánů o vratitelném přeplatku. Ohledně vztahu rozhodnutí o vratitelném přeplatku a platebních výměrů odkázal zejména na bod 17 a násl. rozsudku, k materiálnímu doručení v daňovém řízení na bod 20 a násl. rozsudku. Argumentace stěžovatelky týkající se neúčinného doručení platebních výměrů se v podstatné části míjí s rozhodovacími důvody Nejvyššího správního soudu. Ten neposuzoval řádné formální doručování platebních výměrů, ale splnění podmínek materiálního doručení. K materiálnímu doručení stěžovatelka argumentuje pouze odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 348/2021-246. Nejvyšší soud však v dané věci posuzoval situaci, že se soud ani nepokusil o jakékoli doručení, nikoli o doručení řádné, jak uvádí stěžovatelka. I Nejvyšší soud výslovně připustil samu podstatu materiálního doručení. Totiž, že k doručení může dojít i v případě nikoli (formálně) řádného doručení (bod 24 usnesení). 11. Stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu nevyužila zákonnou možnost podání odvolání proti platebním výměrům. Jde-li o její námitku možného posouzení žádosti o vrácení přeplatku jako odvolání, Nejvyšší správní soud uvádí, že ta nemohla být předmětem posuzování v napadeném rozsudku, neboť nebyla stěžovatelkou vznesena v kasační stížnosti. 12. Vedlejší účastník k námitce stěžovatelky týkající se pochybení při doručování platebních výměrů uvedl, že argumentace stěžovatelky nemůže správnost závěrů Nejvyššího správního soudu zpochybnit, protože se míjí s nosnými důvody napadeného rozsudku. To, zda byly platební výměry účinně doručeny, je podstatné pro posouzení, zda v době rozhodování správce daně, resp. vedlejšího účastníka o vratitelném přeplatku existovala pravomocná rozhodnutí, na jejichž základě byly předepsané daně i uhrazeny. Nejvyšší správní soud došel ke správnému závěru, že k účinnému doručení platebních výměrů došlo, bez ohledu na to, zda za doručení bude považováno jejich doručení právnímu předchůdci stěžovatelky, či až faktické seznámení se s nimi zástupcem stěžovatelky při nahlížení do spisu. Z uvedeného rozhodnutí však vyplývá, že se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry krajského soudu o materiálním doručení právnímu předchůdci stěžovatelky. 13. K námitce týkající se nesprávného posouzení podání stěžovatelky zdůrazňuje, že stěžovatelka tento argument v kasační stížnosti (ani v žalobě) nevznesla. Řízení o kasační stížnosti je však založeno na vázanosti kasačními body a Nejvyšší správní soud se může zabývat jen takovými důvody, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil. Nejde o žádnou z výjimek z vázanosti kasační stížností stanovenou zákonem či dovozenou judikaturou. 14. Není podstatné, že stěžovatelka v žádosti o vrácení přeplatku poukázala na uplynutí lhůty pro stanovení daně.