IV.ÚS 166/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 166/22 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. 17 Co 222/2021-314 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. února 2021 č. j. 43 Nc 526/2019-247, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a N. H. a nezletilých A. A., N. G. A. a A. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení zaručený v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na péči o děti zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na rodinný život zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Postupem obecných soudů měl být rovněž porušen čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zaručující nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se jako matka ostatních vedlejších účastníků u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala úpravy poměrů s tím, že se stěžovatelem nikdy nevedli společnou domácnost, o výživu nezletilých se stará sama, otec se s ní a s dětmi stýká sporadicky a žije "na vysoké noze". Navrhla svěření dětí do své péče a stěžovateli uložit vyživovací povinnost v celkové výši 50 000 Kč. Po postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byly poměry nezletilých upraveny předběžným opatřením a po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do péče matky (I. výrok), stěžovateli uložil povinnost hradit k jejím rukám výživné ve výši 12 000 Kč, 10 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně (II. výrok) a povinnost uhradit dlužné výživné za období od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2021 ve výši 1 332 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (III. výrok). Dále obvodní soud upravil běžný styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky [každý sudý týden v roce od pátku od skončení školního či předškolního vyučování nebo od 17:00 hodin do následující neděle do 17:00 hodin, a každý lichý týden od čtvrtku od skončení školního či předškolního vyučování nebo od 14:00 hodin do následujícího pátku do začátku vyučování ve školním nebo předškolním zařízení nebo do 12:00 hodin (IV. výrok)] a péči stěžovatele o nezletilé v období hlavních prázdnin, vánočních prázdnin a jarních prázdnin (V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. výrok). V odůvodnění obvodní soud připomenul, že nezletilí vedlejší účastníci byli ve faktické péči první vedlejší účastnice od narození a za této situace uzavřel, že v jejich nejlepším zájmu je svěření do péče první vedlejší účastnice za současné úpravy styku se stěžovatelem, který vymezil jako relativně široký. Poté podrobně zdůvodnil uložení vyživovací povinnosti k jednotlivým nezletilým vedlejším účastníkům a její výši, a to podle § 916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť stěžovatel, ač poučen, neosvětlil ani neprokázal své majetkové poměry. 3. První vedlejší účastnice napadla rozsudek obvodního soudu, a to ve II. až V. výroku. Soudem stanovený rozsah styku pokládala za rozporný s přáním nezletilých vedlejších účastníků i jejich potřebami a informovala, že dosavadní styk nastavený předběžným opatřením stěžovatel delegoval na třetí osoby. Rovněž upozornila na obtížnou komunikaci se stěžovatelem. V odvolání dále namítala, že uložená výše výživného za užití fikce pětadvacetinásobku životního minima neodráží poměry a životní úroveň stěžovatele. Stěžovatel odvoláním napadl rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu. Vyjádřil domněnku, že nezletilí vedlejší účastníci jsou na něj zvyklí, žili s ním i se s ním pravidelně stýkali, proto by závěry obvodního soudu neměly mít oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že má stejná rodičovská práva jako první vedlejší účastnice a že děti potřebují i mužský vzor. Jde-li o stanovení výživného, měl obvodní soud dobu trvání určit až od ukončení společné domácnosti k měsíci únoru roku 2017. Výše výživného dále neměla být odůvodněna potřebami nezletilých vedlejších účastníků ani majetkovými poměry první vedlejší účastnice. Na základě uvedeného trval na střídavé péči s tím, že o hlavních prázdninách bude jeho péče trvat jeden měsíc. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu o péči o nezletilé (I. výrok), změnil II. výrok o určení výživného tak, že stěžovateli uložil povinnost s účinností od 1. 9. 2016 platit výživné 9 000 Kč, 7 000 Kč a 5000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2019 ve výši 12 000 Kč, 10 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně (II. výrok), rozhodl o dlužném výživném (III. výrok), částečně změnil výrok o běžném styku, jinak ho potvrdil (IV. výrok), změnil výrok o styku o letních prázdninách, jinak ho potvrdil (V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (VI. výrok). Městský soud v odůvodnění uvedl, že skutkový stav věci byl obvodním soudem zjištěn správně a byl rovněž správně právně posouzen. Změny některých výroků zdůvodnil novými skutečnostmi, které vyplynuly až v průběhu odvolacího řízení, zejména z pohovoru s nezletilým druhým vedlejším účastníkem. Při stanovení výše výživného vycházel z postupně se zvyšujících potřeb nezletilých. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel po stručném popisu svého partnerského svazku s první vedlejší účastnicí uvádí, že s nezletilými vedlejšími účastníky trávil volné chvíle naposledy v měsíci srpnu roku 2018. Od té doby je neviděl a veškeré jeho snahy byly první vedlejší účastnicí odpírány. Tím docházelo k separaci nejen od něj, ale i od jeho rodiny. S přihlédnutím k této skutečnosti byly již dříve upraveny poměry k nezletilým vedlejším účastníkům, a to předběžným opatřením nařízeným usnesením obvodního soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 43 Nc 526/2019-32, a to od pátku do neděle v sudých týdnech a od čtvrtka do pátku v lichých týdnech. Od měsíce května 2019 styk s nezletilými vedlejšími účastníky pravidelně probíhá. Napadený rozsudek městského soudu pro stěžovatele znamená omezení styku s nezletilými pouze na sudé týdny, kdy jeho návrh na střídavou péči byl zamítnut. K porušení práva na soudní ochranu mělo dojít opomenutím rozhodnutí o úpravě styku o velikonočních prázdninách, odmítnutím dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie a nedostatečným zjištěním skutkového stavu, k čemuž poukazuje zejména na absenci výslechu dvou nezletilých vedlejších účastníků. Obecné soudy navíc nedostatečně odůvodnily nejlepší zájem dítěte, zejména výjimku z pravidla, aby děti byly v péči obou rodičů, resp. že nerespektovaly čtyři kritéria, která musí být při rozhodování o péči posouzena. Nadto stěžovatel upozornil, že obecné soudy ignorovaly dlouhodobé bránění realizaci styku první vedlejší účastnicí. Rovněž mělo dojít k odhlédnutí od stěžovatelova původu, jeho zvyků či rodinné sounáležitosti arménských rodinných příslušníků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)].