IV.ÚS 1660/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1660/20 ze dne 10. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 99, Brno, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2020 č. j. 3 To 30/2020-152 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 8 PP 117/2019-83, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Usnesením ze dne 7. 11. 2019 č. j. 8 PP 117/2019-83 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za použití § 331 odst. 1 trestního řádu a contrario, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014 sp. zn. 40 T 6/2012, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2015, a to jednak trestu odnětí svobody v trvání šesti roků jako trestu souhrnného k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 88 T 83/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 8 To 217/2011, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 34 T 133/2008, jednak trestu odnětí svobody v trvání šesti roků jako trestu společného podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 1 T 142/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2012 sp. zn. 8 To 393/2011. 2. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta usnesením ze dne 17. 3. 2020 č. j. 3 To 30/2020-152. II. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení těchto rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 4. Poukazuje na to, že městský soud rozhodoval o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu dvou trestů odnětí svobody, jednak souhrnného trestu odnětí svobody v trvání šesti let (bod I. rozsudku krajského soudu) a jednak společného trestu odnětí svobody v trvání šesti let (bod II. rozsudku krajského soudu). V této souvislosti namítá, že z druhého uvedeného trestu byl však již jednou formálně podmíněně propuštěn, a to rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 21 PP 4/2012 (byť tehdy se jednalo o trest původně uložený rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ve věci sp. zn. 1 T 142/2010), které nebylo nikdy zrušeno. V tom, že byl za část dílčích útoků uvedených v rozsudku krajského soudu již takto podmíněně propuštěn a za tytéž dílčí útoky ústavní stížností napadenými rozhodnutími z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn nebyl, a to přesto, že nikdy neporušil zkušební dobu podmíněného propuštění a fakticky dvě třetiny zkušební doby vykonal, stěžovatel spatřuje porušení zásady ne bis in idem. 5. Dále stěžovatel podotýká, že městský soud nepřihlédl k zaplacení části peněžitého trestu, v důsledku čehož byla již v době jeho rozhodování podmínka vykonání požadované části trestu splněna. Tím podle stěžovatele došlo k porušení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jakož i § 2 odst. 4, odst. 5, odst. 6 a § 9 odst. 1 trestního řádu. 6. Městský soud podle stěžovatele pochybil také v tom, že v návaznosti na postoj stěžovatele k náhradě škody konstatoval (v extrémním rozporu s provedenými důkazy) i nesplnění prognózy vedení řádného života, a to přestože neprováděl žádné další dokazování. 7. Krajskému soudu pak stěžovatel vytýká, že nereflektoval argumentaci stěžovatele a usnesení městského soudu nezrušil. Dle názoru stěžovatele řízení naopak zatížil dalšími procesními vadami, které vyústily v nezákonnost rozhodnutí. Konkrétně namítá, že krajský soud navzdory žádosti stěžovatele rozhodoval v neveřejném zasedání. Své rozhodnutí opřel o nové důkazy, o jejichž obsahu nebyl stěžovatel informován, a neměl žádnou možnost se k nim vyjádřit, stejně jako se neměl možnost vyjádřit k tomu, že u něj není dána prognóza vedení řádného života. III. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. 9. Dle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku. Mnohokrát zdůraznil, že s ohledem na charakter uvedeného institutu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhověno. Jde o mimořádný prostředek, který lze použít teprve po zhodnocení zákonem stanovených okolností nezávislým a nestranným soudem. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Do nezávislého rozhodnutí obecného soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu a představovalo tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2832/13 ze dne 3. 6. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1363/17 ze dne 18. 7. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 3243/19 ze dne 14. 1. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 1642/20 ze dne 7. 7. 2020 a řada dalších; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 11. Přestože tedy Ústavní soud do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zpravidla nezasahuje, ve výjimečných případech byl jeho zásah nezbytný. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu [nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)], či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207)]. V. 12. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 21 PP 4/2012, jedná se o argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Městský soud vyložil, že stěžovateli byl nejprve uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků (rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 1 T 142/2010), který však nenastoupil, neboť požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu s konstatováním, že polovina výkonu trestu již uplynula započtením vazby, a Okresním soudem v Břeclavi byl podmíněně propuštěn. Dříve než uplynula celá zkušební doba podmíněného pr