IV.ÚS 1661/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1661/19 ze dne 3. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2019 č. j. 32 Co 402/2018-249, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého V. M. a 2. nezletilé K. M., v soudním řízení zastoupených městem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1/6, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, a 3. J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále dle stěžovatelky došlo napadeným rozsudkem k zásahu do základních práv 1. a 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilé děti") podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. 30 Nc 321/2017-195 tak, že svěřil obě nezletilé děti do péče matky (výrok I); uložil 3. vedlejšímu účastníkovi (dále též "otec") povinnost přispívat na výživu nezletilého V. celkem částkou 41 000 Kč měsíčně (z toho 26 000 Kč k rukám matky a 15 000 Kč na spoření - výrok II), na výživu nezletilé K. částkou 39 000 Kč měsíčně (z toho 24 000 Kč k rukám matky a 15 000 Kč na spoření - výrok III), zaplatit nezletilým dětem dluh na výživném za období od 1. 6. 2017 do 19. 9. 2018 ve výši 107 215 Kč pro nezletilého V. a ve výši 75 283 Kč pro nezletilou K. (výrok IV). Dále upravil styk otce s oběma nezletilými dětmi, a to jak běžný styk, tak styk během svátků a prázdnin (výrok V), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že změnil úpravu péče o obě nezletilé děti tak, že je svěřil do střídavé péče obou rodičů, se střídáním po týdnu, a zvláštním způsobem upravil režim střídavé péče o prázdninách. Dále snížil výživné, kterým je otec povinen přispívat na výživu obou nezletilých dětí, když je nově stanovil na částku ve výši 16 500 Kč u nezletilého V. (z toho 9 000 Kč k rukám matky a 7 500 Kč na spoření) a na částku 15 000 Kč u nezletilé K. (z toho 7 500 Kč k rukám matky a 7 500 Kč na spoření). Současně uložil matce hradit výživné na nezletilého V. 1 700 Kč a na nezletilou K. 1 500 Kč měsíčně k rukám otce a rozhodl o platbě dlužného výživného (výrok I). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním a krajským soudem (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku nepřihlédl k vůli nezletilých dětí, kterou projevily k úpravě péče, ačkoli by to odpovídalo jejich věku i intelektuálním a duševním schopnostem. Naopak rozhodl o svěření do střídavé péče proti vůli obou nezletilých dětí, ačkoli též kolizní opatrovník výslovně vždy, jakožto zástupce nezletilých dětí, v řízení uváděl, že přáním dětí je být více u matky. Přání nezletilých je jedno z důležitých kritérií při rozhodování o formě péče, o čemž svědčí i judikatura Ústavního soudu. Otec dokonce v řízení připustil, že by na střídavé péči za situace nastavení širokého styku s dětmi netrval. O to více je napadený rozsudek pro stěžovatelku překvapivý. Nezletilý V. má navíc diagnostikované ADHD, jeho zdravotní stav není dle psychologů dobrý, navíc mu byla diagnostikována cysta na mozku; je tedy zřejmé, že potřebuje stabilní prostředí, a on sám si přeje být více u matky. Stěžovatelka spatřuje v této souvislosti porušení svých práv na spravedlivý proces dále v tom, že hodlal-li se krajský soud odchýlit od skutkových zjištění okresního soudu, měl v duchu zásady přímosti zopakovat veškeré relevantní důkazy, tyto případně doplnit a následně je hodnotit jednotlivě i ve všech souvislostech, což se nestalo. Rovněž výše výživného stanoveného otci je v rozporu s obvyklou rozhodovací praxí soudů, i používanou metodikou ministerstva spravedlnosti, vzhledem k tomu, že otec nezletilých je vysokým manažerem obchodní korporace ČEZ, a. s., a má nadstandardně vysoké příjmy. Napadený rozsudek vyvolává nerovnou životní úroveň u obou rodičů, když příjmy matky tvoří nepatrný zlomek příjmů otce. Snížení běžného výživného (k rukám matky i na spoření) je až drastické a není nijak odůvodněné. Je zřejmé, že rodina v domácnosti stěžovatelky bude žít v nouzi, rozhodně bude zřetelný rozdíl v životní úrovni nezletilých u matky a otce. Neodůvodněné je rovněž drastické snížení částky určené oběma nezletilým dětem na spoření (splatné na účet), jelikož tato částka rozhodně není taková, aby zřejmým způsobem zajistila oběma nezletilým dětem možnost kvalitního studia a startovní bydlení. Uvádí-li krajský soud, že výše výživného může mít limit, není zřejmé, proč stanovil v tomto případě tak drasticky nízký limit jak ohledně výživného splatného k rukám matky, tak ohledně výživného splatného na spoření. Stěžovatelka též nesouhlasí s jí stanovenou povinností uhradit dlužné výživné, když na výživu dětí přispívala, což dokládá konkrétními skutkovými tvrzeními. Zjištění krajského soudu, že údajně na výživu dětí nijak nepřispívala, není ničím odůvodněné a jeho závěr je v tomto ohledu nepřezkoumatelný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodi