IV.ÚS 1662/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1662/10 ze dne 28. 7. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Plášilem, advokátem se sídlem Chelčického 638, Libochovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 8. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. P 294/99, jež si za účelem posouzení důvodnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 2. 4. 2007 bylo na návrh J. S., babičky nezletilé, u okresního soudu zahájeno řízení o zvýšení výživného na nezletilou V. S. Rozsudkem okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 bylo výživné placené otcem (stěžovatelem) navýšeno z částky 400 Kč měsíčně na částku 800 Kč měsíčně a výživné placené matkou z částky 750 Kč měsíčně na částku 1000 Kč měsíčně. Rozsudkem okresního soudu č. j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008 byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného k nezletilé (výrok II.) a současně byl schválen právní úkon, učiněný za nezletilou V. S. její matkou, a to uzavření darovací smlouvy ze dne 8. 8. 2008, jejímž prostřednictvím nezletilá nabyla vlastnické právo k domu č. p. 55 v obci Černiv, na pozemku p. č. 57, a pozemku p. č. 57, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 290 m2, zapsáno na listu vlastnictví 59 vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, pro katastrální území Černiv, obec Černiv (výrok I.). Žádnému z účastníků nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.) Rozsudkem Krajského soudu č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. a II. jako věcně správný potvrzen. Výše uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení ustanovení § 85 odst. 2, § 88 odst. 1 a 2 a § 99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci okolností případu vyjádřil nesouhlas se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily provedené důkazy; zejména jim v této souvislosti vytýkal, že dostatečně nezohlednily jeho vážný zdravotní stav a s tím související vyšší životní náklady, a dále poukazoval na diskriminaci své osoby, a to jak v rovině nerespektování procesní zásady rovnosti účastníků řízení, tak i v rovině hmotněprávního posouzení, jímž měla být založena nerovnost mezi dětmi, které žijí se stěžovatelem ve společné domácnosti, a nezletilou V. S., jejíž životní úroveň je podstatně vyšší. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýkal, že v odvolacím řízení nereagoval na skutečnost, že svůj původní návrh na snížení výživného změnil na návrh na zproštění vyživovací povinnosti, a rovněž poukazoval na průtahy v řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010, rozsudek okresního soudu č. j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008, rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007 svým nálezem zrušil a ve věci sám rozhodl nebo věc předal k novému projednání jinému soudu než Okresnímu soudu v Litoměřicích. Konečně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "přezkoumal" stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR (v petitu blíže nespecifikované, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že se jednalo o sdělení Ministerstva spravedlnosti č. j. 116/2009-ODSK-ODSK/9 ze dne 29. 4. 2010 ve věci nároku stěžovatele na náhradu škody za nesprávný úřední postup). II. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byl k jejímu projednání příslušný, zda ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, zda byla přípustná a zda byly splněny veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Ve vztahu k rozsudku okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007 byl rozhodnutím o posledním procesním prostředku rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a od něj tedy bylo nutno odvozovat počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti. Jelikož byl zmíněný rozsudek stěžovateli doručen dne 14. 2. 2008, byla ústavní stížnost v této části, tzn. ve vztahu k rozsudku krajského soudu č. j. 13 Co 358/2007-256 ze dne 8. 1. 2008 a rozsudku okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007, podána zjevně opožděně a Ústavní soud ji proto odmítl dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že výše uvedené se týká výroku I. a II. rozsudku okresního soudu č. j. P 294/99-212 ze dne 1. 6. 2007. Pokud jde o výroky III. a VII. rozsudku, stěžovatel proti nim nepodal odvolání a ústavní stížnost proto byla v této části nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Výroky IV., V. a VI. rozsudku, jimiž bylo určeno výživné hrazené matkou nezletilé, nemohly mít žádné negativní dopady do právní sféry stěžovatele a tento byl tedy ve vztahu k návrhu na jejich zrušení osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Rovněž v části, v níž se stěžovatel domáhal přezkoumání stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. 116/2009-ODSK-ODSK/9 ze dne 29. 4. 2010, nebyla ústavní stížnost způsobilá věcného přezkumu. Ministerstvo spravedlnosti uvedeným přípisem odmítlo uspokojit nárok stěžovatele na náhradu škody vzniklé v důsledku tvrzené újmy na jeho právech v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 20 E 281/2007, resp. postupem České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatel má za této situace možnost postupovat dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a domáhat se ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy. Jelikož tento procesní prostředek k ochraně svých práv stěžovatel doposud nevyčerpal, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (shodně např. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 974/09 a II. ÚS 1240/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz). III. V části, jíž byl napaden rozsudek okresního soudu č.j. P 294/99-361 ze dne 15. 10. 2008 a rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 33/2009-502 ze dne 2. 3. 2010, byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není tak zpravidla oprávněn přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, jimiž tyto odůvodnily zamítnutí jeho návrhu na snížení výše výživného. Stěžovatel se neztotožnil s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a spatřoval v jejich postupu prvky diskriminace a svévole. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkaz