IV.ÚS 1662/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1662/20 ze dne 30. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Stanislava Kolba a 2. Josefa Grischy Kahlena, obou zastoupených Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. 19 Co 20/2020-566 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 9 C 1/2010-526, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a) České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice a b) Státního fondu životního prostředí České republiky, sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. Stěžovatelé zároveň navrhli, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 4. 2020 č. j. 19 Co 20/2020-566. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 8. 2016 č. j. 9 C 1/2010-364 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 39 500 000 Kč (výrok I) s příslušenstvím s tím, že vedlejším účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výroky II a III). 3. Rozsudkem městského soudu ze dne 11. 1. 2017 č. j. 19 Co 433/2016-415 byl rozsudek ve věci samé potvrzen (výrok I) a žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady odvolacího řízení (výrok II). 4. K dovolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka b) rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 10. 2019 č. j. 23 Cdo 3705/2017-502 tak, že rozsudek městského soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem b) a ve výroku pod bodem II ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem b) a rozsudek obvodního soudu ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem b) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I). Dále Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání stěžovatelů se odmítá (výrok II) a že ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). 5. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil nesprávnou aplikací § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), obecnými soudy, když tyto svůj postup řádně a přesvědčivě neodůvodnily, nadto se odchýlily od ustálené judikatury. Za rozporné označil argumenty obvodního soudu, že s ohledem na dlouhotrvající řízení a personální a materiální vybavení vedlejšího účastníka b) by postup podle § 142 o. s. ř. byl nespravedlivý. Dále konstatoval, že vedlejší účastník b) není organizační složkou státu, jde o jinou státní organizaci, jejímž úkolem je zejména podpora činností souvisejících s životním prostředím, přičemž na něm nelze spravedlivé požadovat, aby v náročném a dlouhotrvajícím řízení o náhradu škody zajišťoval ochranu svých práv svými zaměstnanci, popřípadě aby nesl náklady řízení ze svého. 6. Ústavní stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 86/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 7. Obvodní soud následně usnesením ze dne 5. 12. 2019 č. j. 9 C 1/2010-526 uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 2 273 110 Kč do 3 dnů od právní moci napadeného usnesení k rukám jeho právního zástupce. 8. Stěžovatelé v odvolání nadále argumentovali tím, že důvody hodné zvláštního zřetele pro použití § 150 o. s. ř. jsou dány, a to 1. dlouhotrvajícím řízením způsobeným soudy; 2. vedlejší účastník b) je navázán na státní rozpočet a má aparát materiálně a personálně vybavený, tedy nelze považovat jeho právní zastoupení za účelné a 3. majetkovou a sociální situací stěžovatelů. O jejich odvolání rozhodl městský soud usnesením ze dne 6. 4. 2020 č. j. 19 Co 20/2020-566 tak, že usnesení obvodního soudu se mění pouze tak, že výše nákladů řízení činí částku 2 158 285 Kč a lhůta k plnění je 1 měsíc od právní moci tohoto rozhodnutí, jinak se potvrzuje (výrok I), a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi b) společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 11 844 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce (výrok II). Městský soud drobně korigoval výpočet nákladů řízení obvodním soudem, přičemž zejména shledal, že přestože se obvodní soud výslovně sám nezaobíral důvody pro použití § 150 o. s. ř., odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 23 Cdo 3705/2017-502, kde byly rozebrány stěžovateli uplatněné důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. a učiněny jednoznačné závěry. 9. Městský soud k 1. námitce shledal, že řízení sice celkově trvalo velmi dlouhou dobu, avšak v řízení před obecnými soudy k vydání rozhodnutí nedošlo s takovou časovou prodlevou, která by mohla být shledána jako důvod hodný zvláštního zřetele, který by umožnil aplikovat § 150 o. s. ř., nadto nedošlo ani k jednání vedlejšího účastníka b), které by tuto délku řízení zapříčinilo. Ke 2. námitce městský soud konstatoval, že řízení o náhradu škody nelze považovat za běžnou agendu vedlejšího účastníka b). Nadto šlo v daném případě o řízení složité, které si vyžádalo množství důkazů, nárok byl posuzován i znalcem, a lze to i dovodit z výše uplatněného nároku. Městský soud tak považoval právní zastoupení vedlejšího účastníka b) za účelné a nezbytné pro jeho řádnou obranu v souzeném sporu, a to s odkazem na závěr učiněný ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu. Konečně ohledně majetkové a sociální situace stěžovatelů jako fyzických osob (3. námitka) městský soud poznamenává, že stěžovatelům nebylo zamezeno uplatnit svá práva. K tomu uvedl, že v daném případě se původní žalobce - Dubská energetická společnost, a. s., domáhal žalobou podanou dne 27. 5. 1999 zaplacení částky 59 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Podáním ze dne 30. 6. 2003 byl uplatněn návrh podle § 107a o. s. ř. s tím, že původní žalobce postoupil pohledávku na stávající stěžovatele a Vladimíra Bezdíčka. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2001 upozorňuje původní žalobce, jako postupitel v čl. 2 postupníky, že si není jist tím, zda unese břemeno tvrzení a důkazní s ohledem na právní a skutkovou náročnost sporu. Dále zmínil nákladovou náročnost sporu, když již vynaložil 509 979 Kč za právní služby. O procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 14. 7. 2003 č. j. 9 C 85/99-264. Stěžovatelé tak vstoupili do řízení po čtyřech letech, kdy již náklady řízení za právní zastoupení činily statisíce. Uvedené dokládá i rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 7. 2003 č. j. 9 C 85/99-221, který byl sice zrušen městským soudem, avšak obsahuje vyčíslení nákladů řízení, a to ve výši 179 887 Kč vedlejšího účastníka a) a ve výši 111 125 Kč vedlejšího účastníka b). Stěžovatelé si tedy výše nákladů řízení museli být vědomi a na tuto alternativu museli být připraveni již v okamžiku, kdy se rozhodli vstoupit do řízení. Nadto vyjma citovaného rozsudku nebylo žádným rozhodnutím ve věci žalobnímu nároku ani částečně vyhověno. Přesto stěžovatelé nárok neomezili. Městský soud proto dodal, že argumentace stěžovatelů by mohla vést k tomu, že by neúspěšný účastník - právnická osoba postoupila nárok na fyzickou osobu, která by s ohledem na své finanční a majetkové poměry, případně věk či osobní poměry navrhovala využití § 150 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelů 10. Stěžovatelé zejména uvádějí, že Ústavní soud i Nejvyšší soud vyslovily v mnoha svých rozhodnutích jednoznačný závěr, že soudy nižších stupňů mají povinnost při aplikaci § 150 o. s. ř. vycházet ze skutkových okolností daného případu, přičemž svůj postup musí soudy řádně a přesvědčivě odůvodnit. V nyní posuzovaném případě tomu tak nebylo. Obecné soudy žádným způsobem nezohlednily majetkové a sociální poměry stěžovatelů, nevyzvaly stěžovatele k doložení jejich majetkové situ