IV.ÚS 1664/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1664/21 ze dne 30. 9. 2021 N 168/108 SbNU 83 Náklady řízení při vypořádání spoluvlastnictví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Vavříkové, zastoupené Mgr. Marií Gallistlovou, advokátkou, sídlem Fr. Veselky 1678, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 22 Cdo 417/2021-325, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení a Víta Vojtka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 v části, že "se výrok II rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182 potvrzuje", výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 a výroky II a III rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 se ve výroku I v části, že "se výrok II rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182 potvrzuje", a výrocích II a III ruší. III. Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182 se ve výrocích II a III ruší. IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k nemovitostem, a to pozemku parc. č. st. X1 o výměře 541 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. X2, způsob využití rodinný dům, a pozemku parc. č. X3 o výměře 368 m2 zahrada, vše v katastrálním území Uherský Brod, obec U., zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherský Brod, na listu vlastnictví č. X4, a nemovitosti přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému uložil, aby zaplatil stěžovatelce náhradu odpovídající podílu na nemovitostech 600 000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Okresní soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v částce 133 503,11 Kč (výrok II) a České republice - okresnímu soudu na náhradu nákladů řízení částku 11 277,20 Kč (výrok III). 3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že rozdělení nemovitostí na samostatné věci není možné. I když znalecký posudek považoval za možné rozdělení domu na bytové jednotky, soud vycházel s odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 22 Cdo 559/2004) z toho, že takové rozdělení připadá v úvahu jen v případě, že vztahy mezi účastníky jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody o hospodaření se společnou věcí (o její správě) nevyžadují rozhodování soudu. Protože byly zjištěny velmi konfliktní vztahy stěžovatelky a vedlejšího účastníka, "což mimochodem bylo i patrno v jednací síni", k tomuto způsobu dělení nepřikročil a přikázal nemovitosti do vlastnictví vedlejšího účastníka za náhradu. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II (výrok I) a změnil jej ve výroku III tak, že stěžovatelka je povinna nahradit státu náklady řízení ve výši 13 084,70 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 27 522 Kč (výrok III). 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání odmítá (výrok I) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že vztahy stěžovatelky a vedlejšího účastníka jsou extrémně konfliktní, bylo prokázáno také množství evidovaných přestupkových řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití, ať již jsou tyto oznamovány kýmkoliv. Za těchto okolností není úvaha o tom, že nejsou podmínky pro rozdělení domu na bytové jednotky, zjevně nepřiměřená. Navíc v dané věci soudy neučinily skutkové zjištění, že by se stěžovatelka snažila vzájemné rozpory urovnat. Podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv jednak ve skutečnosti, že obecnými soudy nebylo stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi nařízeno první setkání s mediátorem podle § 100 odst. 2 o. s. ř., přičemž též namítá, že nebyla řádně poučena podle § 118a o. s. ř. Dále namítá, že nebyla zohledněna další kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, jako představy stěžovatelky a vedlejšího účastníka o konkrétním a účelném využití věci, provedené investice do společné věci (zejména nedošlo k zohlednění nákladů na stavební úpravy provedené stěžovatelkou), údržba a opravy společné věci, citová vazba k předmětu spoluvlastnictví a případné bytové potřeby spoluvlastníků. Konečně stěžovatelka namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení obecné soudy postupovaly v rozporu s nejnovější rozhodovací praxí Ústavního soudu. III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky 7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku řízení. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného usnesení a konstatoval, že argumentace stěžovatelky uvedená v dovolání přípustnost dovolání založit nemohla. 9. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah napadeného rozsudku. 10. Okresní soud ve svém vyjádření jednak uvedl, že by nařízení mediace nevedlo k smírnému vyřízení věci, nebylo by efektivní, a proto mediaci nenařídil, přičemž též svou poučovací povinnost neporušil. Dále uvedl, že bylo v dané věci zjištěno, že nemovitá věc není dělitelná, přičemž důvody jsou uvedeny v napadeném rozsudku, na který okresní soud odkazuje. Konečně k nákladům řízení uvedl, že stěžovatelka a vedlejší účastník při zahájení řízení před okresním soudem i v jeho průběhu mohli být v legitimním očekávání, že ve věci bude rozhodnuto podle posouzení míry úspěchu ve věci. 11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření po shrnutí skutkových okolností posuzované věci uvedl, že má za to, že je ústavní stížnost nedůvodná, a zejména dodal, že současnou situaci považuje za neúnosnou, stěžovatelka nejen, že neoprávněně nemovitost užívá, ale tuto také značně znehodnocuje. Do ústavních práv stěžovatelky nebylo zasaženo, za její vlastnictví jí byla přiznána odpovídající finanční náhrada. Naproti tomu sama odmítá respektovat pravomocná rozhodnutí soudů. Stěžovatelka také zapříčinila soudní spor, odmítala smírné vyřešení, odmítala spoluvlastnictví zrušit, odmítala způsob jeho vypořádání a soudní spor byl veden pouze z důvodů ležících na její straně. Vedlejší účastník navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti. 12. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní jednak setrvala na své argumentaci a dále ji doplnila o další skutkovou a právní argumentaci. IV. Procesní předpoklady projednání návrhu 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru,