IV.ÚS 1666/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1666/12 ze dne 26. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Nemečka, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále čp. 397, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 544/2011-178 ze dne 1. 2. 2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dne 4. 5. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv. Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 11 C 64/2006-162 ze dne 2. 9. 2011 uložil žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost uhradit žalobci - stěžovateli částku 88.400,- Kč s příslušenstvím jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2004, v němž právní předchůdkyně stěžovatele pronajímala v žalobě specifikovaný byt zatížený regulovaným nájemným. Obvodní soud vycházel z právního názoru, že výši náhrady je třeba určit jako rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným za předmětné období. V tomto konkrétním případě obdržela tehdejší pronajímatelka nájemné ve výši 27.860,-Kč, zatímco obvyklé nájemné bylo znaleckým posudkem vyčísleno na částku 118.080,-Kč, rozdíl tedy činil 90.220,- Kč. Za daných okolností shledal obvodní soud požadavek stěžovatele na úhradu částky 88.400,- Kč důvodným a žalobě vyhověl (výrok I.), pouze do části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.). Obvodní soud dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 54 Co 544/2011-178 ze dne 1. 2. 2012 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že co do částky 31.208,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a ve zbytku rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (výrok II. rozsudku městského soudu). Městský soud současně zrušil výrok obvodního soudu o nákladech řízení (výrok III. rozsudku městského soudu) a odmítl odvolání vedlejší účastnice směřující do výroku II. rozsudku obvodního soudu (výrok I. rozsudku městského soudu). V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud vyslovil názor, že náhrada za nucené omezení vlastnického práva má pojmově nejblíže k náhradě škody (resp. ušlému zisku), a proto nelze vycházet toliko z rozdílu mezi výší regulovaného a obvyklého nájemného, nýbrž je třeba zohlednit i výdaje objektivně potřebné k dosažení těchto příjmů, jako jsou například náklady na údržbu domu, opravy a pojištění. Tyto náklady stanovil znalec částkou 33.028 Kč; městský soud tedy od částky 118.080,- Kč (obvyklé nájemné) odečetl částky 27.860,- Kč (skutečně vybrané nájemné) a 33.028,- Kč (náklady na údržbu domu), pročež dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele je důvodná pouze co do částky 57.192,- Kč. Proti rozhodnutí městského soudu směřuje projednávaná ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítá, že jeho nárok byl odvolacím soudem nesprávně kvalifikován jako nárok na náhradu ušlého zisku, přestože ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 jednoznačně vyplývá, že se jedná o specifické majetkové právo založené přímo Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož podstata se odvíjí od vlastnického práva, tedy a contrario že nejde o nárok na náhradu škody. Se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, má předmětný nárok společné pouze to, že se uplatňuje postupem a ve lhůtách tímto zákonem stanovených. Uvedené pochybení v hmotněprávní kvalifikaci nároku mělo za následek, že stěžovateli bylo přiznáno méně, než mu po právu náleželo. Stěžovatel dále zastává názor, že postup městského soudu neobstojí ani v rovině procesní. Odvolací soud jednak vydal "překvapivé" rozhodnutí, neboť uplatněný nárok překvalifikoval, aniž by stěžovateli umožnil adekvátně skutkově a právně argumentovat, a jednak nezopakoval důkaz znaleckým posudkem, z něhož vyvozoval závěry o výši ušlého zisku, čímž stěžovatele zkrátil v jeho právu vyjádřit se k provedenému důkazu. Mimo to městský soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neprovedl výslech znalce, byla tedy porušena i zásada ústnosti řízení. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v důsledku výše popsaných pochybení bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, jakož i do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud naříkaný rozsudek městského soudu svým nálezem zrušil. II. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který uvedl, že v napadeném rozhodnutí v zásadě akceptoval většinu předchozích argumentů stěžovatele, přičemž vycházel též z judikatury Ústavního soudu i jiných senátů Městského soudu v Praze. Své rozhodnutí nepovažoval za překvapivé, a to s ohledem na to, že o existenci judikatorních rozdílů stěžovatel věděl, sám na ně poukazoval v odvolání, pročež soud v napadeném rozhodnutí toliko zvolil jednu z nabízených alternativ. Odvolací soud odmítl též tvrzení stěžovatele, že by nárok uplatněný žalobou jinak právně kvalifikoval. Co se týče znaleckého posudku, tento důkaz nebyl v odvolacím řízení hodnocen jinak, než před soudem prvního stupně a byla z něj užita jen zjištění dříve učiněná, proto nebylo potřebné důkaz opakovat. V "procesní" části se tedy odvolací soud domnívá, že řízení před ním proběhlo "fair" a v souladu s právem. Vedlejší účastnice úvodem svého vyjádření sdělila, že proti napadenému rozhodnutí městského soudu podala dovolání. Dále navrhla, aby Ústavní soud odmítl stížnostní návrh pro zjevnou neopodstatněnost, majíc za to, že ústavně zaručená práva stěžovatele v předmětném řízení porušena nebyla. Podle jejího názoru způsob stanovení náhrady za nucené omezení vlastnického práva nelze považovat za kvalifikaci, resp. překvalifikaci nároku. Pokud jde o určení výše náhrady, vedlejší účastnice upozornila na skutečnost, že soudy nedostaly v tomto ohledu žádné vodítko, dle kterého by měly rozhodovat a tak dochází k absurdním situacím, kdy jeden žalobce žaluje samostatnými žalobami několik bytů v jednom domě a náhrada za omezení vlastnického práva je u různých senátů stejného soudu počítána různě, případně je zamítnuta s ohledem na námitku promlčení. Takovýto stav je neudržitelný a je přinejmenším žádoucí vytvořit vodítko, které danou problematiku sjednotí. Se způsobem, jakým byla vyčíslena výše náhrady v tomto případě, tj. jako rozdíl mezi nájemným regulovaným a nájemným obvyklým, se však vedlejší účastnice neztotožňuje. Krom toho, že má výhrady proti postupu znalce, který při stanovení obvyklého nájemného nezohlednil existenci nerovnováhy trhu s nájemním bydlením, zastává vedlejší účastnice názor, že je třeba vycházet z rozdílu mezi neústavním regulovaným nájemným a hypotetickým ústavně konformním regulovaným nájemným, tj. nájemným, na které by plynule navazovala zákonná pravidla pro deregulaci nájemného obsažená v zákoně č. 107/2006 Sb. Jinými slovy, při odvození výše náhrady nelze překročit úroveň nájemného podle platného zákona č. 107/2006 Sb., stanovenou pro rok 2007. Vedlejší účastnice v návaznosti na to jako nesprávnou označila úvahu soudu o stanovení náhrady za nucené omezení vlastnického práva ve formě tzv. ušlého zisku. Podle ní nelze zjistit, o jakou majetkovou hodnotu pronajímatel byl skutečně připraven, když není jisté, že by se pro případ neexistence tvrzeného omezení v předmětném období pronajímateli skutečně podařilo daný byt vůbec pronajmout. Stěžovatel na zmíněná vyjádření reagoval přípisem ze dne 10. 8. 2012, v němž přisvědčil oběma účastníkům řízení v tom, že judikatura obecných soudů je nejednotná, což není stav slučitelný s principy právního státu. Připojil se též k názoru vedlejší účastnice, že právní podstatou náhrady podle čl. 11 odst. 4 Listiny není ušlý zisk (ve smyslu § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Pronajímatelé v době zakonzervované regulace nájemného z bytů měli s domy náklady na provoz, údržbu, opravy, jakož i další tzv. fixní náklady, ať už tyto náklady skutečně měli a jejich úhradu dotovali z jiných zdrojů (nájemné za nebytové prostory, smluvní nájemné za byty, které byli tzv. regulovanými nájemci uvolněny, cizí zdroje - úvěry), anebo jejich domy mají tzv. skryté vnitřní dluhy ze zanedbaných oprav