IV.ÚS 1667/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1667/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 22 Cdo 1645/2019-841, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2019 č. j. 19 Co 98/2019-807 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. června 2018 č. j. 9 C 47/2016-714, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Marcely Pilecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 47/2016, se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem určil, že pozemky parc. č. st. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Přeborov (dále jen "předmětné nemovitosti"), jsou ve společném jmění manželů - stěžovatele jako žalovaného a vedlejší účastnice jako žalobkyně (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení složené zálohy ve výši 2 000 Kč vedlejší účastnici (výrok III.). 3. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že účastníci jsou od 1. 9. 1990 manželé, jejich manželství dosud trvá, stejně jako trvá jejich společné jmění manželů, které nebylo ani zúženo, ani jinak modifikováno. Za trvání manželství účastníků stěžovatel uzavřel mimo jiné dne 14. 12. 2012 kupní smlouvu, na základě které koupil předmětné pozemky, a to za kupní cenu 200 000 Kč. V katastru nemovitostí je jako vlastník těchto pozemků zapsán výlučně stěžovatel. Vedlejší účastnice se domáhala určení, že tyto pozemky jsou ve společném jmění manželů, neboť zápis v katastru nemovitostí je v rozporu s tvrzeným skutkovým stavem. Za této situace okresní soud shledal naléhavý právní zájem vedlejší účastnice na požadovaném určení. Protože předmětné pozemky byly zakoupeny kupní smlouvou uzavřenou před 31. 12. 2013, okresní soud posoudil žalobní nárok podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle právní úpravy platné v době uzavření kupní smlouvy, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a to podle § 143 a § 144 občanského zákoníku. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice prokázala, že sporný majetek byl nabyt za trvání manželství účastníků, platí proto domněnka, že předmětné pozemky byly nabyty do společného jmění manželů - účastníků řízení. Stěžovatel tvrdil, že pozemky nejsou ve společném jmění manželů, nýbrž v jeho výlučném vlastnictví, protože je zakoupil za peníze, které byly jeho výlučným vlastnictvím. Toto své tvrzení však neprokázal a neunesl tak důkazní břemeno. V řízení sice bylo prokázáno, že obchodní společnost Pilecký s. r. o., v rozhodném období disponovala finančními prostředky převyšujícími kupní cenu na pořízení předmětných pozemků, tím však nebylo prokázáno, že kupní cenu za pozemky zaplatil stěžovatel ze svých výlučných prostředků, neboť bylo zjištěno, že v období od července 2006 do prosince 2012 kupoval celou řadu nemovitostí, které podle jednotlivých kupních smluv kupoval do svého výlučného vlastnictví. Ze stěžovatelem předložené dohody o narovnání vyplynulo, že stěžovatel měl k dispozici celkem částku 40 000 000 Kč, kterou si v období od roku 2004 do roku 2006 půjčil od Igora Ciferského, avšak ani touto dohodou o narovnání není prokázáno, že právě z těchto půjčených prostředků byla zaplacena kupní cena za předmětné pozemky. Stejně tak nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že kupní cenu zaplatil z peněz, které mu darovali jeho rodiče. Okresní soud proto uzavřel, že stěžovatel je nevěrohodný, jeho obranu posoudil jako účelovou a žalobu vedlejší účastnice shledal důvodnou. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl shodně s okresním soudem k závěru, že vedlejší účastnice v řízení prokázala, že předmětné pozemky byly zakoupeny stěžovatelem za trvání manželství, podle § 144 občanského zákoníku proto platí domněnka, že tyto pozemky byly nabyty do společného jmění manželů. Tvrdil-li stěžovatel, že tyto pozemky zakoupil za své výlučné peněžní prostředky, pak bylo na stěžovateli, aby toto své tvrzení prokázal. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že stěžovatel důkazní břemeno k prokázání tohoto svého tvrzení neunesl. Původní tvrzení stěžovatele, že kupní cenu zaplatil z peněz, které získal darem od rodičů, nebylo prokázáno, stejně tak nebylo prokázáno, že by kupní cenu předmětných pozemků stěžovatel zaplatil z peněz zapůjčených od Igora Ciferského. V řízení sice bylo prokázáno, že stěžovatel měl v období od roku 2004 do roku 2006 získat půjčkou od Igora Ciferského celkem částku 40 000 000 Kč, kupní smlouva však byla uzavřena v roce 2012 a nebylo prokázáno, že by právě z těchto půjčených peněz stěžovatel kupní cenu za předmětné pozemky platil. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Krajský soud se podle stěžovatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tom, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl některé navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že sporné nemovitosti nabyl stěžovatel ze svých výlučných prostředků, a proto nejsou součástí společného jmění manželů. Z důvodu nedostatečného odůvodnění neprovedení jím navržených důkazů dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu a tvrdil, že posvětil-li krajský soud neprovedení důkazů, zatížil řízení závažnými procesními vadami. Rovněž nesouhlasil se závěrem soudů, že vedlejší účastnice má na požadovaném určení vlastnického práva ve společném jmění manželů naléhavý právní zájem. Poukázal na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, jakož i na judikaturu Ústavního soudu. 6. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř., když v odůvodnění usnesení shledal, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl-li stěžovatel, že dovoláním napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 7. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele o neprovedení dalších důkazů a nedostatečném odůvodnění, jež měly mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů, dovodil, že stěžovatelem tvrzené okolnosti přípustnost dovolání nezakládají; jejich podstatou je (v dovolacím řízení nepřípustná) polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení. Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na soudní ochranu. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k posuzované věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), či ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739)]. Nejvyšší soud konstatoval, že z předložených rozhodnutí v souzené věci, jakož i z obsahu spisu je patrné, že okresní soud řádně a úplně provedl navržené důkazy, a zjistil tak dostatečně skutkový stav. Nevyhověl-li některým důkazním návrhům stěžovatele, pak ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Krajský soud přitom považoval postup okresního soudu ohledně zjišťování skutkového stavu věci za správný a uza