IV.ÚS 1668/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1668/07 ze dne 17. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 25, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 1998, č.j. 37 C 286/95-31, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2004, č.j. 37 C 7/2000-35, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005, č.j. 20 Co 542/2004-48, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2006, č.j. 28 Cdo 1304/2005-59, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadaným rozsudkem ze dne 2. 12. 1998, v právní věci E. K. a Š. L. v postavení žalobců proti městu Brno v postavení žalovaného, o vydání nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb., pod výrokem I. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání tam specifikovaných nemovitostí, pod výrokem II. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Napadaným usnesením ze dne 24. 3. 2004 pak městský soud v právní věci A. Al. a stěžovatele v postavení žalobců proti Statutárnímu městu Brno v postavení žalovaného, o návrhu na povolení obnovy řízení, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali obnovy řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 37 C 286/95, a určil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 1. 2005 k odvolání žalobců napadané usnesení městského soudu potvrdil a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") usnesením ze dne 14. 12. 2006 zamítl dovolání A. A. a stěžovatele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že její oprávněnost opírá o ustanovení čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Své stížnostní námitky stěžovatel směřoval především vůči napadanému rozsudku městského soudu, kdy k zamítnutí návrhu E. K. a Š. L. došlo podle přesvědčení stěžovatele v rozporu s příslušnou právní úpravou. Městský soud totiž návrh E. K. a Š. L. zamítl pro nepředložení osvědčení o státním občanství České republiky těmito osobami, ač povinnost toto učinit z ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), stejně jako z ostatních ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, nikterak neplyne. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. Ve vztahu k napadaným rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu A. A. a stěžovatele na povolení obnovy řízení stěžovatel prohlašoval, že tato jsou vystavěna na vadné interpretaci § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Touto skutečností se však obecné soudy rozhodující v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nezabývaly, namísto tohoto pouze přezkoumávaly splnění procesní lhůty právní předchůdkyní stěžovatele E. K. Dle stanoviska stěžovatele tedy obecným soudům unikla podstata návrhu na povolení obnovy řízení, neboť tyto se měly zejména zaměřit na zjištění, zda zákon o mimosoudních rehabilitacích přikládá osvědčení o státním občanství takovou váhu a význam, jak lze dovodit z napadaného rozsudku městského soudu. Stěžovatel rovněž poukázal na dvě usnesení krajského soudu ze dne 13. 1. 2000, č.j. 20 Co 472/99, a ze dne 18. 1. 2005, č.j. 20 Co 542/2004, jimiž senát 20 Co krajského soudu rozhodoval o takřka totožných záležitostech, přesto však dospěl ke zcela rozdílným závěrům. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 286/95, sp. zn. 37 C 7/2000. Při jejich prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. II. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatele byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ve vztahu k napadanému rozsudku městského soudu tomu tak není. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu městského soudu, sp. zn. 37 C 286/95, stěžovatel, resp. přesněji jeho právní předchůdkyně E. K., podmínky přípustnosti ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti napadanému rozsudku městského soudu, stanovené v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nenaplnila. Ta totiž proti napadanému rozsudku městského soudu nepodala odvolání, které ovšem bylo posledním procesním prostředkem, jenž měla právní předchůdkyně stěžovatele k dispozici, o kteréžto možnosti byla rovněž náležitě poučena v závěru napadaného rozsudku městského soudu. Ústavní soud se zabýval také tím, zda jsou v posuzované záležitosti splněny předpoklady ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nicméně k takovémuto závěru Ústavní soud nedospěl. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v její části, v níž směřuje vůči rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 1998, č.j. 37 C 286/95-31, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný odmítl. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených usnesení obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v jeho záležitosti, a to s tím, že městský, krajský ani Nejvyšší soud ČR nikterak nevyvrátily jeho názor o vadnosti interpretace a aplikace § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích přijatých městským soudem v napadaném rozsudku, nýbrž chybně pouze zkoumaly dodržení procesní lhůty právní předchůdkyní stěžovatele E. K., nelze než označit toto jednání stěžovatele jako jeho polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán. Obecné soudy ve svých usneseních zřetelně vyložily, na jakém základě byla přijata pro stěžovatele nepříznivá napadaná rozhodnutí, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru o nepřípustnosti, a především o opožděnosti žaloby na obnovu řízení A. A. a stěžovatele (spis sp. zn. 37 C 7/2000; zejm. č.l. 36, č.l. 49, č.l. 60). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevykračují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ