IV.ÚS 167/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 167/14 ze dne 7. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Baudyšové, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013 č. j. 21 Cdo 3328/2013-687, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013 č. j. 62 Co 12/2013-588 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. června 2012 č. j. 4 C 271/99-497, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2014, a doplněnou podáním ze dne 11. dubna 2014, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), do práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, ve spojení s čl. 1 a čl. 10 Ústavy a dále do práva podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ve vztahu k nálezové judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozsudků. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 271/99 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. června 2012 č. j. 4 C 271/99-497 byla stěžovatelce jako prvé žalované společně s druhým žalovaným Karlem Molodčenkem uložena povinnost zaplatit žalobci České poště, s. p., každý částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odpovědnosti za vzniklý schodek na svěřených hodnotách ve výši 25 564 390,50 Kč ve smyslu ustanovení § 176 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného a rozhodného ke dni 31. října 1997 (dále jen "zákoník práce"), a to v souvislosti s krádeží svěřených hodnot (přepadení hlavní pošty v Praze 6) téhož dne ve večerních hodinách. Na základě odvolání podaného všemi účastníky řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2013 č. j. 62 Co 12/2013-588 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej co do výroků o náhradě nákladů řízení s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka i druhý žalovaný podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. prosince 2013 č. j. 21 Cdo 3328/2013-687 odmítl z důvodu jejich nepřípustnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapitulovala dosavadní průběh řízení před soudy. Výtky stěžovatelky adresované napadeným rozhodnutím směřovaly jednak proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, kdy stěžovatelka tvrdila, že podle jejího názoru podané dovolání bylo přípustné a napadené rozhodnutí je fakticky nepřezkoumatelné pro absenci jakéhokoliv zdůvodnění a z důvodu extrémního formalismu (k tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 28. března 2013 č. j. III. ÚS 772/13 a nálezy ze dne 2. prosince 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07, 3. března 2009 č. j. II. ÚS 169/09, ze dne 2. června 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09, ze dne 9. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12, ze dne 19. března 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07, ze dne 5. června 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11, ze dne 5. listpadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13, ze dne 2. června 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 a ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10 in http:/nalus.usoud.cz), dále výtky stěžovatelky směřovaly proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, kdy zejména odvolacímu soudu vytýkala, že nebyla vypořádána její obrana uvedená v odstavci 9 podaného dovolání, nebyly prokázány, objasněny a vypořádány skutečnosti uvedené v odstavci 64 této ústavní stížnosti za situace, kdy k žádné podstatné změně v obsahu skutkového základu nedošlo. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu se vyznačuje svévolí a jde o projev libovůle. Stěžovatelka rovněž zpochybnila právní hodnocení celé věci, neboť má za to, že v daném případě ona ani druhý žalovaný neporušili žádný obecně závazný předpis a ani žádný interní předpis žalobce. Výhrady stěžovatelky také směřovaly proti provedené inventarizaci, neboť podle jejího názoru nepřichází v úvahu vyhlášení rozsudku, kterým by byla žalovaným uložena povinnost k finanční náhradě schodku, jehož výši nelze objektivně určit. Stěžovatelka rovněž namítala nesprávnost paušálního závěru o tom, že škodní odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách je založená na přímé aplikaci ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, neboť podle jejího názoru uvedená otázka hmotného práva měla být posouzena tak, že odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, založená na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnance za svěřené hodnoty, nemůže být dána prostou aplikací obecných ustanovení zákoníku práce o základních povinnostech zaměstnanců, ale přímým zaviněním zaměstnance, přičemž na základě ustanovení § 176 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanec se úplně nebo částečně zprostí odpovědnosti za schodek (za škodu) v případě, že prokáže, že ke schodku (ke škodě) došlo zcela nebo z části bez jeho zavinění. K posouzení otázky procesního práva v souvislosti s povinností odvolacího soudu respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil již dříve, stěžovatelka odkázala na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10. Stěžovatelka také napadla měnící výroky odvolacího soudu o nákladech řízení, které považuje za překvapivé a svévolné. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. dubna 2014 stěžovatelka poukázala zejména na tvrzené nesrovnalosti v provedené inventuře bezprostředně po loupežném přepadení. Stěžovatelka rovněž vyjádřila nesouhlas s právní úpravou, která byla obecnými soudy přímo aplikována, a konkrétně s ustanoveními § 73 odst. 1 písm. d), § 172 a § 176 odst. 1 a 3 zákoníku práce. Stěžovatelka za situace, kdy citovaná ustanovení byla zrušena ke dni 1. ledna 2007 zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, se domáhala ústavně konformního výkladu zákona. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu byla dne 11. února 2014 doručena ústavní stížnost druhého žalovaného, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 26. března 2014 sp. zn. I. ÚS 544/14. Čtvrtý senát Ústavního soudu se se závěry uvedenými v citovaném usnesení prvního senátu Ústavního soudu ztotožňuje a nemá důvodu na nich cokoliv měnit. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním r