IV.ÚS 167/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 167/18 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Miloše Lišky, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, adresa pro doručování nám. 1 máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 1795/2017-211, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2016 č. j. 14 Co 793/2015-178, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. května 2015 č. j. 117 C 16/2013-128, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. června 2015 č. j. 117 C 16/2013-133, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3. Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a za účasti Romana Kozlovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 12. ledna 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Miloš Liška (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že: 1) Před Okresním soudem v Teplicích (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 117 C 16/2013 soukromoprávní spor, v němž se Roman Kozlovský (dále také jen "žalobce") domáhal vůči Miloši Liškovi (žalovanému) zaplacení částky 123 567 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny provedeného díla - solárního systému na ohřev teplé užitkové vody a vytápění. Žalovaný ve sporu tvrdil, že s žalobcem smlouvu o dílo uzavřel, avšak cena byla sjednána toliko ve výši 82 747,50 Kč (z čehož již zaplatil zálohu ve výši 40 000 Kč), s navýšením ceny díla nikdy nesouhlasil a dílo navíc vykazovalo zásadní vady. 2) Rozsudkem ze dne 26. května 2015 č. j. 117 C 16/2013-128, okresní soud žalovanému uložil zaplatit žalobci žalovanou částku a současně zamítl vzájemný návrh žalovaného, podle něhož by byl žalobce povinen zaplatit žalovanému částku 40 000 Kč a žalovaný povinen žalobci vydat demontované zařízení solárního systému. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla sice uzavřena písemná smlouva o dílo s dohodnutou cenou díla 82 747,50 Kč, nicméně následně došlo ústně k uzavření nové smlouvy, jejímž předmětem bylo jiné dílo zhotovené právě za částku 163 567 Kč. Okresní soud zdůraznil, že tento závěr podporuje i skutečnost, že žalovaný požádal Státní fond životního prostředí České republiky o dotaci z programu Zelená úsporám, přičemž k této žádosti doložil cenovou kalkulaci díla v celkové ceně 163 567 Kč a zároveň svým podpisem stvrdil předávací protokol ohledně díla, v němž neuvedl, že by v době jeho předání trpělo vadami. Protože žalovaný žalobci dosud uhradil toliko zálohu ve výši 40 000 Kč, rozhodl okresní soud tak, že žalobě vyhověl. 3) K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. října 2016 č. j. 14 Co 793/2015-178 napadený rozsudek okresního soudu změnil co do určení výše úroků z prodlení, jinak jej v meritu věci potvrdil. Krajský soud - po částečném zopakování dříve provedených důkazů - skutkovým i právním závěrům okresního soudu stran posouzení nároku žalobce na zaplacení částky 123 567 Kč plně přitakal s tím rozdílem, že dřívější písemnou smlouvu o dílo posoudil jako neplatnou. 4) Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 1795/2017-211, odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí, od nichž se dle názoru dovolatele měl krajský soud při posouzení dané věci odchýlit, řešila výklad § 536 obch. zák., avšak v projednávané věci šlo čistě o občanskoprávní spor. Dále dovolací soud připomenul, že žalovaný v dovolání při zpochybnění právního posouzení krajského soudu vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl krajským soudem zjištěn, přičemž hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. V neposlední řadě dovolací soud připomenul, že námitkami žalovaného stran nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu se v případě nepřípustného dovolání nemohl zabývat. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rozporuje závěry dovolacího soudu ohledně přípustnosti jeho dovolání, neboť je přesvědčen, že v něm popsal hned několik právních otázek, při jejichž řešení se krajský soud údajně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž na příslušná rozhodnutí i odkázal. V tomto směru stěžovatel předkládá argumenty na podporu tvrzení ohledně platnosti první smlouvy o dílo. Dále je stěžovatel přesvědčen, že rovněž dostatečně formuloval otázku případného porušení § 132 o. s. ř. soudy nižších stupňů, neboť jejich skutková zjištění prý neměla oporu v provedeném dokazování. K tomu stěžovatel poukazuje také na své předchozí výhrady ohledně pravdivosti předávacího protokolu. K odmítnutí jeho argumentace dovolacím soudem s poukazem na to, že jím uváděná judikatura se týká obchodněprávní vztahů, zdůrazňuje, že o takový (obchodněprávní) vztah šlo i v projednávané věci. Konečně stěžovatel namítá, že ve svém dovolání vycházel z téhož skutkového stavu, jaký byl zjištěn odvolacím soudem, pročež usnesení dovolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se formalistického přístupu dovolacího soudu při posuzování obsahu dovolání, přičemž má za to, že o takový případ jde i v projednávané věci. Stran procesních pochybení krajského soudu stěžovatel tvrdí, že dovolací soud je povinen se ve smyslu § 237 o. s. ř. zabývat i otázkami procesního práva, přičemž dovolání poukazovalo na chybnou aplikaci § 132 o. s. ř. Rozhodnutí okresního a krajského soudu označuje stěžovatel za chybná a trpící zásadními logickými a procesními vadami. V tomto směru především stěžovatel vyzdvihuje, že v řízení nebyly prokázány podstatné náležitosti údajné ústní smlouvy, včetně jejího uzavření. Naopak předchozí písemnou smlouvu považuje stěžovatel za dostatečně určitou. Konečně stěžovatel namítá i opomenutí některých provedených důkazů a nezkoumání možnosti rozšíření předmětu díla v původní písemné smlouvě, namísto uzavírání smlouvy nové. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele představuje zčásti pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, ve zbytku pak nesouhlas se způsobem, jakým dovolací soud rozhodl o jeho dovolání. Přitom v projednávané věci jde především o výklad podústavního práva, a ústavněprávní dimenzi stěžovatel spatřuje především v procesu hodnocení důkazů a údajně formalistickém a svévolném posuzování jeho mimořádného opravného prostředku. Za této situace je prostor pro případný kasační zásah Ústavního soudu vymezen právě těmito námitkami, jimiž stěžovatel podporuje své tvrzení o zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto ve světle své dosavadní rozhodovací praxe ohledně ústavní konformity soudního rozhodovací přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, a konstatuje, že stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základního práva neshledal. Ústavní soud předně připomíná závěr své ustálené rozhodovací praxe, dle které právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu