IV.ÚS 1672/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1672/24 ze dne 29. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 5 Tdo 702/2022-9613, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2021 sp. zn. 4 To 52/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 sp. zn. 10 T 15/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy jí uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce a dalším spoluobviněným uložil, aby společně a nerozdílně nahradili škodu, kterou trestnou činností způsobili, a to poškozeným a v určených částkách. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných. 3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek městského soudu pod bodem IV. u stěžovatelky (a jmenovaných spoluobviněných) a v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu vrchní soud znovu rozhodl o vině stěžovatelky tak, že ji uznal vinnou pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a za tyto trestné činy a za trestný čin, pro který byla uznána vinnou již rozsudkem městského soudu, jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí uložil peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč) a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Stěžovatelce a dalším spoluobviněným vrchní soud uložil, aby společně a nerozdílně nahradili škodu, kterou trestnou činností způsobili, a to poškozeným a v částkách, jak je specifikováno ve výroku rozsudku. 4. Uvedených trestných činů došlo tím, že (ve stručnosti vymezeno) obvinění byli vedeni společným úmyslem ke škodě věřitelů odstranit majetek společnosti prostřednictvím zmanipulovaného exekučního řízení vedeného podplaceným exekutorem a správkyní závodu v exekuci, obviněný L. V. inicioval prostřednictvím obviněného M. M. exekuční řízení takovým způsobem, aby byl majetek společnosti X (dále jen "společnost X") zpeněžen a vyveden na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů, obviněný L. V. zajistil se souhlasem a vědomím obviněných V. D. a A. M. notářské zápisy... kterými obviněný M. R. uznal závazek, svolil k vykonatelnosti a zřídil zástavní právo k obchodnímu závodu v úmyslu vytvořit exekuční titul, obviněný L. V. následně domluvil s obviněným M. M., že provede exekuční řízení takovým způsobem, aby byl majetek společnosti X zpeněžen a vyveden na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů, přičemž obviněný M. M. prováděl osobně nebo prostřednictvím stěžovatelky exekuční činnost v rozporu se zákonem o soudních exekutorech a exekuční činnosti, všichni koordinovaným a promyšleným déletrvajícím způsobem spočívajícím ve vyvedení majetku způsobili věřitelům společnosti X, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení, škodu. Stěžovatelka jako správkyně závodu a spoluobvinění M. R. jako jednatel a D. L. jako účetní se dohodli, že uvedou zástupce společnosti Komerční Park Čestlice, s. r. o. (dále jen "společnost KPČ") v omyl předložením faktury za prodej technického zhodnocení, neoprávněně uplatní režim přenesené daňové povinnosti, a poškozené společnosti tím způsobí větší škodu, a přestože zástupci poškozené společnosti KPČ vyzývali opakovaně obviněné k opravě dané faktury, obvinění tak záměrně neučinili, poškozená společnost KPČ si v důsledku toho nemohla uplatnit v rámci přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2014 odpočet daně z této transakce v plánované výši 780 992 Kč, ale pouze ve výši 340 382 Kč, tedy odpočet o 440 610 Kč nižší, obviněný M. R. zajistil co nejrychlejší výplatu přeplatku na DPH pro společnost X ve výši cca 400 000 Kč, čímž všichni obvinění svým vzájemně koordinovaným postupem způsobili společnosti KPČ škodu ve výši 440 673 Kč. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva při právní kvalifikaci skutkového děje, které vzaly za prokázaný, jakož i při samotném procesu hodnocení důkazů, které musí být souladné se zákonem, nevzbuzující žádné pochybnosti a souladné se zásadou in dubio pro reo. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí neodpovídají požadavkům na vypořádání argumentace obhajoby, které Ústavní soud klade na obecné soudy. 7. Stěžovatelka nejprve vytýká vrchnímu soudu, že až na výši způsobené škody převzal závěry městského soudu a k jejím odvolacím námitkám se nijak nevyjádřil. K přečinu poškození věřitele zdůrazňuje, že byla vymáhána platná a existující pohledávka, kterou prokazovalo i účetnictví společnosti X, což potvrdil i znalecký posudek. Podle verze státního zástupce (která byla v průběhu trestního řízení "modifikována") šlo o finanční prostředky, u nichž obviněný A. M. předstíral, že je investoval do této obchodní společnosti, přičemž následně převedl tuto fiktivní pohledávku na L. V., který inicioval exekuční řízení s cílem zpeněžit majetek společnosti X a vyvést jej z ní na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů. Stěžovatelka má za to, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný A. M. poukázal ve prospěch bankovního účtu společnosti X částku 8 000 000 Kč, zpět dostal pouze 1 800 000 Kč. Obecné soudy nezpochybnily, že šlo o platný a existující závazek, který dlužník uznal notářským zápisem a svolil k vykonatelnosti, přičemž jej zajistil zástavním právem ke svému závodu. Ani insolvenční správce takto uplatněnou pohledávku nepopřel, ačkoli o probíhajícím trestním řízení věděl stejně jako insolvenční soud, který na jeho postupu rovněž neshledal nic nezákonného. Uhrazení této skutečné (a nikoli fiktivní) pohledávky (bez ohledu na konkrétní právní titul jejího vzniku, popř. její kvalifikaci coby bezdůvodné obohacení) i převod části dlužníkova majetku za odpovídající protihodnotu proto nemůže založit trestní odpovědnost podle § 222 trestního zákoníku, neboť takové jednání má charakter trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku, který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškození věřitele, neboť takto došlo k přednostnímu uspokojení jednoho věřitele, což byl podle stěžovatelky cíl spoluobviněných, o němž svědčí i obsah jejich zaznamenaných telefonních hovorů. 8. Stě