IV.ÚS 1673/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1673/24 ze dne 18. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 18 Co 359/2023-613 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. srpna 2023 č. j. 0 P 259/2022-520, 61 P a Nc 106/2022, 61 P a Nc 108/2022, 61 P a Nc 96/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a M. H., nezl. Z. H. a nezl. V. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh matky nezletilých (vedlejší účastnice) na změnu úpravy styku nezletilých se stěžovatelem a na zvýšení výživného a následný návrh stěžovatele na změnu péče a s tím související změnu (snížení) výživného. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl jak návrh matky nezletilých na zvýšení výživného (výrok I.), tak i návrh stěžovatele na změnu péče a s tím související změnu výživného (výrok II.). Dále soud rozhodl o běžném rozsahu styku stěžovatele s nezletilými, jakož i o speciální úpravě styku v období prázdnin (výrok III.). Uvedenou úpravou došlo ke změně rozsudku obvodního soudu ze dne 5. 12. 2019 č. j. 14 Nc 1019/2019-137 a rozsudku téhož soudu č. j. 14 Nc 1019/2019-107 výrok III., ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 5. 2020 č. j. 18 Co 246/2019-175 (výrok IV.). Současně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování zejména k majetkovým poměrům stěžovatele (srov. body 10., 16. až 35. odůvodnění napadeného rozsudku) a matky nezletilých. Dospěl přitom k závěru, že životní úroveň stěžovatele je obdobná jako v době posledního rozhodnutí soudu (tj. v letech 2019 až 2020) s tím, že je nutné přihlédnout k dobrovolnému vzdání se zaměstnání (a příjmů ze závislé činnosti) stěžovatele počínaje říjnem 2022. Naopak, při porovnání majetkových poměrů matky v době předchozího rozhodování se současným stavem soud zjistil, že se podstatnou měrou zlepšily poté, co nastoupila po rodičovské dovolené zpět do zaměstnání. Soud ovšem zdůraznil, že matka saturuje potřeby nezletilých především v naturální formě, jelikož s jejich nástupem na základní školu se potřeby zvyšují. Za této situace proto soud dospěl k závěru, že stávající výše výživného (8 000 Kč a 6 000 Kč měsíčně) je zcela přiměřená a jako taková odpovídá schopnostem, možnostem a současným majetkovým poměrům stěžovatele, jakož i odůvodněným potřebám obou nezletilých. Styk s nezletilými soud částečně rozšířil, a to i s ohledem na přání nezletilých. 4. Městský soud rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej pouze upravil co do povinnosti sdělit termíny styku stěžovatele s nezletilými (do 31. 1. každého roku; výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud doplnil dokazování provedené obvodním soudem, přičemž dospěl k závěru o nedůvodnosti návrhů matky i stěžovatele na změnu výše výživného. Poukázal na životní úroveň stěžovatele a na to, s jakým majetkem (a jaký způsobem) v posledních letech nakládal (k tomu blíže srov. bod 30. odůvodnění napadeného rozsudku). Na rozdíl od obvodního soudu však konstatoval, že není možné považovat za vzdání se výhodnějšího zaměstnání situaci, v níž stěžovatel v současné době vypomáhá (namísto zaměstnání) na "rodinném statku", za což je mu i nezletilým poskytováno bezplatné bydlení, stravování či automobil. Příbuzní za stěžovatele platí výživné pro nezletilé v celkové výši 14 000 Kč a splácí exekuci na dlužné výživné. Tímto způsobem stěžovatel "saturuje" jak bytové potřeby dětí, tak i jejich finanční nároky na výživné. Styk stěžovatele s nezletilými byl dále upraven tak, aby nezletilé mohly trávit prázdniny i jinak než s rodiči. Matka, jako jejich hlavní vychovatelka, má tyto prázdninové aktivity organizačně a finančně zajistit. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně, resp. vůbec nezhodnotily a nepřihlédly k jím prokazované změně poměrů pro stanovení výše výživného na nezletilé. Nezabývaly se stěžovatelem předloženými důkazy, přičemž bez dalšího označily finanční transakce stěžovatele za "zjevně rizikové". Poukazuje na to, že zatímco u něj se majetkové poměry podstatně zhoršily, u matky nezletilých došlo po finanční stránce k výraznému zlepšení. Soudy vyměřené výživné označuje jako likvidační. Poukazuje rovněž na to, že nezletilé má v péči téměř stejně jako jejich matka, která však má příjem 30 000 Kč měsíčně a přitom mu neplatí ničeho. Podle stěžovatele není v jeho moci vydělávat v jakémkoliv zaměstnání tolik, aby mohl hradit výživné ve stanovené výši. 6. Následná argumentace stěžovatele směřuje proti určení rozsahu péče o nezletilé o letních prázdninách. Obecné soudy mu podle něj zcela bez jakéhokoliv odůvodnění umožnily péči v rozsahu dvou týdnů v červenci, avšak jen jeden týden v srpnu. V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na vybrané pasáže judikatury Ústavního soudu zabývající stanovením přiměřené výše výživného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti napadenému rozsudku obvodního soudu i městského soudu jako celku. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti však nesměřují proti tomu, jak soudy rozhodly o běžném rozsahu styku. V tomto směru bylo ve skutečnosti návrhu stěžovatele vyhověno. Ústavní soud se proto touto částí napadených rozhodnutí dále nezabýval. 9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. 10. Soudy musí pro správné určení výživného pro nezletilé děti zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Soud je tedy povinen při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Soudy tedy musí zkoumat i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§ 913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pro náležité posouzení majetkových poměrů musí soudy přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni [nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647) či nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, body 18. a 19.]. Obecný soud je současně povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nálezy ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785), bod 10., ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2173/23, bod 18.]. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí primá