IV.ÚS 1674/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1674/23 ze dne 15. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2023 sp. zn. 14 To 38/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že stěžovatelka je českou obchodní společností. Jejím jediným jednatelem a společníkem byl státní občan Belgického království, proti němuž je v České republice vedeno trestní řízení v součinnosti s Úřadem evropského veřejného žalobce, neboť je podezřelý ze spáchání rozsáhlé přeshraniční daňové trestné činnosti. 3. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru daní, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), ze dne 20. 2. 2023 č. j. NCOZ-8946-40/ČJ-2022-412303 byly stěžovatelce zajištěny peněžní prostředky na účtech jako náhradní hodnota. Policejní orgán peněžní prostředky zajistil na základě vyžádání španělského evropského pověřeného žalobce prostřednictvím české evropské pověřené žalobkyně podle čl. 30 odst. 1 písm. d) Nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (dále jen "nařízení EPPO"), přičemž zajištění provedl jako zajištění náhradní hodnoty podle § 79g ve spojení s § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 4. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost k vrchnímu soudu, v níž namítala, že podle čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO předmětem zajištění mohou být toliko nástroje trestné činnosti a výnosy z ní, nikoli náhradní hodnota ve smyslu § 79g trestního řádu. Zajištění náhradní hodnoty navíc není ani odůvodněno, neboť z popisu skutku nevyplývá, že by se stěžovatelka na trestné činnosti jakkoli podílela, či že by u ní byly ukládány výnosy z trestné činnosti. Navrhla, aby vrchní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") dvě předběžné otázky. Zaprvé, zda lze čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO vykládat způsobem, že postupem podle něj lze zajistit i takové hodnoty, které nejsou v čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO výslovně uvedeny, byť provedení takového vyšetřovacího úkonu vnitrostátní právo dožádaného státu umožňuje. Zadruhé, zda lze čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO vykládat způsobem, že pod pojem "majitel či držitel nástrojů trestné činnosti nebo výnosů nebo osoba je kontrolující se bude snažit zmařit výkon rozhodnutí nařizujícího propadnutí" lze podřadit i osobu, která není podezřelou osobou ani u ní není předpoklad, že by mařila výkon rozhodnutí nařizující propadnutí majetku. 5. Napadeným usnesením vrchní soud stížnost zamítl. S odkazem na preambuli nařízení EPPO uvedl, že členský stát by měl udělit evropským pověřeným žalobcům přinejmenším stejné pravomoci jako vnitrostátním žalobcům (bod 33 preambule) a že kromě minimálního souboru vyšetřovacích úkonů uvedených v nařízení by evropští pověření žalobci měli mít právo požadovat nebo nařizovat jakékoli úkony, jež jsou v podobných vnitrostátních případech dostupné pro vnitrostátní žalobce (bod 71 preambule). Čl. 30 nařízení EPPO podle něj nepředstavuje taxativní výčet pravomocí evropských pověřených žalobců, nýbrž minimální rozsah pravomocí, které jim bezpodmínečně musí být svěřeny. Nelze vyloučit podezření, že zajištěné peněžní prostředky alespoň zčásti představují výnosy z trestné činnosti. Není ale zatím úplně zřejmé, do jaké míry mohlo dojít ke smísení s legálními prostředky. Proto bylo v této fázi řízení správně rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty, a nikoli o zajištění výnosů z trestné činnosti. Není podstatné, že stěžovatelka není uvedena mezi subjekty, které se měly přímo podílet na páchání trestné činnosti. Stěžovatelka je zcela ovládána podezřelým, jako jediným společníkem a jednatelem. Jako taková tedy může být postižena konfiskací majetku třetích osob. Vrchní soud shledal důvodnou obavu, že podezřelý by se snažil zmařit výkon případného rozhodnutí nařizujícího propadnutí věcí, které lze, s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti, očekávat. K položení předběžné otázky SDEU nebyl podle vrchního soudu důvod, neboť o výkladu relevantních ustanovení unijního práva nemá pochybnosti. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud měl povinnost položit předběžnou otázku SDEU. Rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT (ECLI:EU:C:1982:335) stanovuje tři výjimky z povinnosti předběžnou otázku položit: 1) otázka není relevantní, 2) dotčené ustanovení práva Evropské unie bylo již SDEU vyloženo, 3) správné použití práva je zřejmé natolik, že není prostor pro pochybnosti. Ani jedna z těchto výjimek není v tomto případě naplněna. Stěžovatelka je přesvědčena, že výsledek řízení o předběžné otázce by byl takový, že seznam v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO je nutné vykládat jako taxativní a že čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO nelze vykládat způsobem, že pod formulaci "majitel či držitel nástrojů trestné činnosti nebo výnosů nebo osoba je kontrolující se bude snažit zmařit výkon rozhodnutí nařizujícího propadnutí" lze podřadit i osobu, která není podezřelou osobou, ani u ní není předpoklad, že by mařila výkon rozhodnutí nařizující propadnutí majetku. Bez výkladu SDEU nelze kvalifikovaně odpovědět, zda je seznam čl. 30 nařízení EPPO taxativní nebo demonstrativní. Pak je ale nepřezkoumatelné, zda se jedná o nepřípustnou analogii v trestním právu procesním v neprospěch stěžovatelky. Zajištění náhradní hodnoty je bezpochyby značným zásahem do ústavní ochrany vlastnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. 9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu slouží k objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, potrestání jejích pachatelů a eliminaci následků jejich jednání. Ústavní soud považuje tato opatření za zásah do práva na pokojné užívání majetku upravené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Nejde ale o zbavení majetku, nýbrž pouze o úpravu užívání majetku, neboť tato opatření jsou dočasná, svou povahou zatímní a zajišťovací a nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci [např. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Při posouzení jejich ústavnosti vychází Ústavní soud ze smysl