IV.ÚS 1677/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1677/16 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavních stížností K. J., v současnosti ve výkon trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, J. M., zastoupené Mgr. Bohuslavem Baudyšem, advokátem se sídlem v Praze 9, Semilská 927/52b, R. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, R. Š., v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Hradci Králové, oddělení výkonu trestu Pouchov, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, č. j. 7 Tdo 1257/2015-244, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 43 T 17/2006-12 931, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byly doručeny postupně ústavní stížnosti jednotlivých stěžovatelů, které byly přiděleny různým soudcům; s ohledem na procesní ekonomii byly návrhy spojeny k prvnímu doručenému podání a věc je nadále vedena pod výše uvedenou spisovou značkou. Stížnosti byla podány v zákonné lhůtě a splňují i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se domáhají zrušení shora napadených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 1 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve výroku uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatelé (po předchozím kasačním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) společně s dalšími osobami shledáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 3 písm. b) a c) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 téhož zákona. Za to byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let, a k trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Dále byla stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit státu škodu ve výši 29 580 105 Kč; bylo rovněž rozhodnuto o zabrání jiné majetkové hodnoty - finančních prostředků zajištěných na základě usnesení policejního orgánu. Vedle toho byly další osoby zproštěny obžaloby pro některé skutky, neboť uvedené jednání není trestným činem. K odvolání obžalovaných a státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu zrušil a napadeným rozsudkem nově: - shledal první stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 30. června 2006, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců do věznice s dohledem a k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let; - shledal druhou stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 30. června 2006, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let, k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců; - shledal prvního stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a návodu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 10 odst. 1 písm. b), § 252a odst. 1 a 2 písm. a), b) a odst. 3 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 30. června 2006, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let do věznice s dohledem a k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let; - shledal druhého stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s dohledem a k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let; - první stěžovatelce a prvnímu stěžovateli uložil soud povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody 612 362 Kč, prvnímu a druhému stěžovateli pak 27 000 000 Kč; ve zbytku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce vrchní soud zrušil zprošťující výrok a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl. První stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jí Vrchní soud v Praze upřel právo na řádný opravný prostředek. Nejprve odvolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil s pokyny, které však nebyly splněny. Nalézací soud nově rozhodl shodně jako v prvním případě, aniž by provedl uložené dokazování; odvolací soud tento nový rozsudek opět zrušil a sám rozhodl, ačkoliv pro takový postup nebyly naplněny zákonné požadavky a rozhodl i při absenci skutkových zjištění, která původně vyžadoval a která neprovedl ani soud nalézací, ani sám soud odvolací. Rozhodnutí o vině stěžovatelky je tedy nepodložené a nesprávné. Vrchní soud na sebe převzal úlohu soudu nalézacího a rozhodl v rozporu s § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 trestního řádu - k tomu odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10. Další pochybení spatřuje v tom, že vrchní soud změnil formulaci skutkové věty rozsudku, aniž by provedl řádné dokazování (odkaz na věc sp. zn. III. ÚS 1980/13). Stěžovatelka dále namítá, že ještě před vynesením prvního rozsudku ve věci navrhla provedení některých důkazů, které soud neprovedl, a řádně svůj postup neodůvodnil. Teprve vrchní soud toto pochybení napravil a označil důkazy za nadbytečné; i přesto, že původně uložil nalézacímu soudu zabývat se předestřenými tvrzeními stěžovatelky. Tím odvolací soud opět nahradil činnost soudu nalézacího a nerespektoval zásahu dvojinstančnosti. Stěžovatelka poukazuje i na to, že jí nejprve nalézací soud uložil povinnost k náhradě škody ve výši 29 580 105 Kč, aniž by bylo patrné, jak k uvedené částce dospěl; vrchní soud jí pak bez jakéhokoliv dokazování uložil povinnost nahradit škodu ve výši 612 362 Kč. Stěžovatelka namítá i to, že odvolací soud při svém rozhodování o výši trestu dostatečně nezohlednil dobu řízení, na jejíž délku neměla stěžovatelka vliv - k tomu odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Pretto vs. Itálie a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 855/08 a IV. ÚS 380/09. Stěžovatelka konečně namítá i porušení principu presumpce neviny, neboť vrchní soud dospěl v rozhodnutí k nesprávným závěrům, respektive některá skutková zjištění z provedeného dokazování neplynou; uvedla, že jejími námitkami se nezabýval ani dovolací soud, stejně jako námitkou neúčasti zúčastněných osob na řízení a rozhodnutí v jejich nepřítomnosti. Druhá stěžovatelka uvedla, že se nemůže ztotožnit s formalistickým přístupem Nejvyššího soudu; trest jí byl uložen na základě nezákonného procesu, v jehož průběhu byly popřeny základní zásady trestního práva. Především odvolací soud porušil § 259 odst. 3 trestního řádu ve spojení se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu - nezákonně totiž přehodnotil důkazy provedené městským soudem. Zrušovacím usnesením přikázaný výslech svědka sice nalézací soud provedl, jeho výpověď však nijak v odůvodnění rozsudku nezohlednil. Odvolací soud tak jen z obsahu spisu dospěl k závěru o svědkově nevěrohodnosti. Námitku k tomuto postupu - s poukazem na nález sp. zn. II. ÚS 445/06 - považuje Nejvyšší soud za skutkovou, nepodléhající dovolacímu přezkumu. V rozsudku Městského soudu v Praze chyběla skutková zjištění pro naplnění všech znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, jakož i opora v provedeném dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nese znaky nepředvídatelnosti a překvapivosti. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že v řízení byla porušena zásada dvojinstančnosti, konkrétně tím, že po zrušení původního rozsudku Městského soudu v Praze nalézací soud za nezměněného skutkového stavu dospěl k opačnému názoru a stěžovatelku