IV.ÚS 168/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 168/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Slavomíra Svídy, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem, sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 24 Cdo 166/2019-483 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. července 2018 č. j. 18 Co 261/2016-421 ve znění usnesení ze dne 3. září 2018 č. j. 18 Co 261/2016-427 a usnesení ze dne 12. října 2018 č. j. 18 Co 261/2016-449, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jaroslava Svídy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") určil rozsudkem ze dne 15. 7. 2016 č. j. 10 C 39/2010-254, že stěžovatel (jako žalobce) je dědicem po zůstaviteli Slavomíru Svídovi (výrok I), a dále rozhodl, že vedlejší účastník (jako žalovaný) je povinen nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 53 003,10 Kč (výrok II) a České republice na nákladech svědečného částku 643 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení prokázal, že důvody jeho vydědění zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebyly dány. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I a III změnil tak, že žalobu zamítl, stěžovateli uložil zaplatit státu na nákladech řízení 643 Kč a vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 78 083 Kč. Krajský soud shledal stěžovatelovo jednání vůči zůstaviteli, spočívající ve znemožnění užívání nemovitosti, kterou dlouhodobě užíval, aniž by šlo o tzv. dovolenou svépomoc, za rozporné s dobrými mravy a následně vyvodil, že tím došlo k naplnění důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006) nepřihlédl ke zjištěným okolnostem případu, konkrétně ke skutečnostem týkajícím se vztahu mezi ním a zůstavitelem, k osobnosti a charakteru zůstavitele, jakož i k právním závěrům Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 (N 185/67 SbNU 231). V důsledku odmítnutí podaného dovolání nedošlo k faktickému přezkumu vadného postupu krajského soudu, přičemž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se zákonem. K přípustnosti dovolání totiž (stěžovatel) uvedl výše označený rozsudek Nejvyššího soudu, s nímž byl rozsudek krajského soudu v rozporu, přičemž poukázal na existující rozpory spočívající v nepřihlédnutí k okolnostem konkrétního případu. Dále pak uvedl, v čem se krajský soud odchýlil od výše uvedeného nálezu. 6. Následně stěžovatel upozorňuje na vyloučení jednoho člena senátu krajského soudu k jeho námitce s tím, že - jak má být patrno z průběhu dalšího řízení - tato skutečnost ovlivnila členy senátu proti němu. Krajský soud některé skutečnosti přehlédl, některé naopak vyzdvihl jako zásadní a nevyjádřil se ani k jeho námitce nestandardního postupu, který spočíval v opakovaném zrušení rozsudku okresního soudu, jehož důvodem nebylo, že by nedostatečně zjistil skutkový stav (že by bylo třeba provést některé důkazy anebo že by tyto byly provedeny špatně), ale toliko nedostatečné zhodnocení důkazů v širších souvislostech, přesto však v odvolacím řízení opětovně vyslechl již před mnoha lety vyslechnuté svědky. Z toho má být patrna snaha najít "za každou cenu" důvod pro odmítnutí závěru okresního soudu. Také z dotazu krajského soudu, zda mu vedení řízení "stojí za to", stěžovatel vyvozuje, že tento soud byl a priori názoru, že je nemůže vést, protože vztahy mezi ním a zůstavitelem nebyly dobré a měli několik soudních sporů. Současně stěžovatel namítá nevěrohodnost svědka Ing. Jaroslava Svídy, který je synem žalovaného a který vypovídal jinak v odvolacím řízení. 7. O neobjektivním přístupu krajského soudu mají svědčit i nesprávné právní závěry. Stěžovatel zdůrazňuje, že důvody vydědění musí existovat a v soudním řízení musí být rozhodné skutečnosti tvrzeny a prokázány. Krajský soud při posuzování prvotní příčiny nedobrých vztahů, kdy tyto podle jeho názoru z dokazování zřetelně nevyplynuly, nevzal v úvahu listiny týkající se podezřelých okolností matčina úmrtí a další listiny, z nichž plyne, že matka měla ze zůstavitele (svého manžela) strach. Krajský soud tak nevychází z individuálních rozměrů tohoto případu, když nehodnotí prokázanou problematickou povahu zůstavitele a celkovou situaci v rodině a pouze konstatuje jeho chování, jak bylo zmíněno výše, aniž by vzal v úvahu, že šlo o protiprávní a šikanózní jednání majetkově zajištěného zůstavitele. K vystěhování zůstavitele přistoupil za situace, kdy byl vlastníkem předmětné nemovitosti, předem jej vyzýval k vyklizení a teprve poté, co ji zůstavitel opustil, nechal vyměnit zámky a sdělil zůstaviteli, kde si může své věci vyzvednout. Odmítá závěr krajského soudu, že by nerespektoval soudem následně nařízené předběžné opatření, a poukazuje na to, že zůstavitel podával na něho nedůvodná trestní oznámení a žaloby, vzájemné vztahy byly ovlivněny permanentními soudními spory o majetek a užívání nemovitostí, a jeho chování jen odráželo běžné poměry v rodině, v níž to byl právě zůstavitel, kdo nastavil chování, které překračovalo zásady společenské slušnosti. Odmítá i to, že by zůstavitele oslovoval hrubými výrazy, poukazuje na listiny, které to dokládají, přičemž má za to, že kdyby krajský soud posuzoval všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, nemohl by vzít za prokázané skutečnosti plynoucí z doplněných svědeckých výpovědí syna a manželky vedlejšího účastníka, prokazatelně předem připravených, ohledně toho, jak zůstavitele oslovoval. 8. Stěžovatel tvrdí, že z uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 295/10 nemůže vyplývat závěr o "obecné presumpci existence důvodů vydědění", přičemž argumentuje možností vzniku absurdní situace, kdy by zůstaviteli stačilo vymyslet událost, u které nikdo nemohl být, a tu účelově popsat. Toto pravidlo tudíž nemůže platit obecně a je třeba vycházet z konkrétních okolností případu. To krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, neučinil, když jeho (stěžovatelovo) jednání posuzoval izolovaně a když vycházel z nevěrohodných výpovědí. Závěry nálezu tak nelze aplikovat, neboť okresní soud nekonstatoval, že provedené důkazy nevedly k jednoznačným závěrům, ale že se (stěžovatel) nedopustil žádného jednání, které by bylo v rozporu se zákonem. 9. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že znovu vyslýchal zmíněné svědky po sedmi letech, co byli okresním soudem důkladně vyslechnuti, a že se nezabýval námitkou nevěrohodnosti těchto svědků. Dále vysvětluje, proč považuje výpověď Ing. Jaroslava Svídy za nevěrohodnou (rozdíly v jeho svědeckých výpovědích, snaha vedlejšího účastníka seznámit jej s podstatou věci), a upozorňuje, že svědkyně Marie Svídová, manželka vedlejšího účastníka, potvrdila, že předložila uvedenému svědkovi závěť, která zmínku o nadávkách zůstaviteli obsahuje. Žádný ze šesti svědků v původní výpovědi nic o těchto nadávkách neuvedl. Ostatní svědci v odvolacím řízení nevypovídali jinak než v řízení před okresním soudem. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že odmítl tolerovat a akceptovat zůstavitelovo despotické chování, v důsledku čehož čelil nesčetným atakům a naschválům, které ho poškozovaly a ohrožovaly, a tak mu nezbylo, než se právně bránit, nikdy se však neuchýlil ke sprostému, hrubému či jinak závadnému jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75