IV.ÚS 1683/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1683/22 ze dne 13. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného UDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2022 č. j. 6 Tdo 923/2021-1531, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021 č. j. 7 To 305/2020-1481 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2020 č. j. 9 T 125/2016-1418, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Stěžovatel se žalovaného jednání dopustil tak, že jako lékař sekundárního transportu rychlé zdravotní pomoci příspěvkové organizace Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje a jako lékař příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Brno, Pracoviště dětské medicíny, Klinika dětské anesteziologie a resuscitace (dále jen "nemocnice") ve dnech 10. 8. a 11. 8. 2014 postupoval non lege artis, když v rozporu se zdravotním stavem poškozeného Jana B. (jedná se o pseudonym), zjištěným v místě příjmu do zdravotnického zařízení v Hodoníně poté, co mu na hrudník na koupališti spadla kovová branka, čímž došlo ke vzniku výjimečného a neobvyklého poranění srdce (což však bylo diagnostikováno až post mortem při pitvě), nesdělil lékařce na příjmové ambulanci v nemocnici v Brně mechanismus zranění poškozeného, naopak jí řekl, že chlapci spadla branka na hlavu, byť byl matkou nezletilého poškozeného během transportu z Hodonína do Brna opakovaně upozorňován, že chlapci spadla branka na hrudník. Dále nesdělil téže lékařce na příjmové ambulanci nově zjištěný šelest na srdci a neupozornil na studené končetiny dítěte, v důsledku čehož byl poškozený mylně sledován pro zranění hlavy, nebyl připojen k umělé plicní ventilaci, nebyl zajištěn monitoring životních funkcí a vnitřního prostředí, nedošlo k zavedení centrálního žilního katetru a kanyly do systémové arterie, nebylo provedeno bezodkladné kardiologické a echokardiografické vyšetření srdce a nedošlo k opakovaným kontrolám krevních plynů a iontů, přes trvající známky šoku a prohlubující se oligurii a metabolickou acidózu nebyl doplňován krevní objem, takže nebylo nikterak reagováno na stále se zhoršující zdravotní stav poškozeného a nebyla ani stanovena včas správná diagnóza a na ni navazující ošetřující postupy včetně možného transportu na vyšší pracoviště, kde by bylo možno srdce chirurgicky revidovat na mimotělním oběhu nebo poškozeného napojit na mechanickou srdeční podporu. Stěžovatel dále poté, co byl poškozený přeložen z oddělení Jednotka intenzivní péče (dále jen "JIP") na Anesteziologicko-resuscitační oddělení (dále jen "ARO") nemocnice, kde stěžovatel působil a pokračoval v "léčbě" poškozeného jako ošetřující lékař, ani přes kritický zdravotní stav poškozeného nezajistil umělou plicní ventilaci a inotropní podporu myokardu, nadto stěžovatel stanovil nesprávnou léčbu oběhového selhávání, kdy poškozeného toliko zavodňoval, což ještě zatížilo oběhovou soustavu a přispělo k dalšímu zhoršení funkce srdce a dalších orgánů, ač správnou léčbou by se vnitřní prostředí poškozeného stabilizovalo a k zástavě srdeční činnosti nemuselo dojít. Uvedeným postupem došlo ke smrti poškozeného dne 11. 8. 2014 ve večerních hodinách. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců na zkušební dobu osmnácti měsíců. 3. Nyní napadený rozsudek městského soudu je v pořadí druhým rozsudkem ve věci, neboť rozsudek městského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 9 T 125/2016-1105 byl k odvolání stěžovatele Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 12. 2019 podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušen a krajský soud městskému soudu přikázal, aby doplnil dokazování, konkrétně, aby odstranil pochybnosti, zda bylo možno poškozeného, i při vynaložení veškerého možného odborného úsilí, udržet při životě, což mělo být prokázáno revizním znaleckým posudkem. Městský soud na základě závazného pokynu krajského soudu ve věci nechal vyhotovit znalecký posudek ústavu, Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "IPVZ"), který odstranil krajským soudem vytýkané pochybnosti. IPVZ se ztotožnil se závěry znalce prof. Tláskala, který ve svém znaleckém posudku uvedl, že správnou léčbou se mohl zdravotní stav dítěte stabilizovat i při poranění srdce a k úmrtí dojít nemuselo. Znalec zároveň uvedl, že byla možnost chirurgické léčby zranění a konstatoval, že kdyby bylo vnitřní prostředí stabilizováno, není vyloučeno, že by se zranění zahojilo spontánně. 4. Krajský soud z podnětu odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele napadeným rozsudkem doplnil rozsudek městského soudu ve výroku o trestu tak, že stěžovateli uložil k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na odborných pracovištích ARO a JIP ve všech nemocnicích v České republice na dobu dvou let. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto. 5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatele kopíruje námitky vypořádané v řízení před nižšími soudy a jde tedy o dovolání zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel uvádí, že soudy nezohlednily, že v jeho případě nebyla dostatečně dána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a následkem v podobě smrti poškozeného. Krajský soud ve zrušujícím usnesení ze dne 19. 12. 2019 zavázal městský soud, aby doplnil dokazování, v rámci něhož měla být zodpovězena otázka, zda poškozeného při vynaložení veškerého úsilí s ohledem na výjimečné a neobvyklé poranění srdce (vzniklé úrazem při pádu kovové branky na hrudník) bylo možno udržet při životě. Tomuto požadavku však městský soud nedostál a dokazování vyhovujícím způsobem nedoplnil. Nově vyhotovený znalecký posudek IPVZ se sice ztotožnil s názorem znalce prof. Tláskala, že šance na přežití nebyla vyšší než 30 až 40 % ani při optimálním postupu, současně se však ztotožnil se zásadně změněným názorem prof. Tláskala u hlavního líčení dne 28. 3. 2017, kde znalec uvedl, že tupých poranění srdce je obecně málo a jde o raritní nálezy. Pochybnosti, zda bylo možno poškozeného při jiném postupu, než který zvolil stěžovatel, udržet při životě, tak rozhodně rozptýleny nebyly. Stěžovatel se naopak domnívá, že s ohledem na závažnost a raritnost poranění to možné nebylo. 7. Stěžovatel uvádí, že nebylo v jeho silách jako lékaře ARO rozpoznat ani léčit poranění, které u pacienta nastalo. Uvedené poranění srdce totiž nerozpoznalo ani několik dalších lékařů a ani dětský kardiolog. Rozhodující příčinou smrti poškozeného tak bohužel byl samotný pád branky na jeho hrudník, nikoliv následná lékařská péče. 8. Stěžovatel dále upozorňuje na vnitřní rozpornost napadeného rozsudku městského soudu, co se týče jeho viny. Na jednu stranu je mu kladeno za vinu, že lékařce na příjmové ambulanci v nemocnici mylně sdělil, že chlapci spadla kovová branka na hlavu a neupozornil tuto lékařku na nově vzniklý šelest na srdci a studené končetiny dítěte. Na straně druhé však městský soud sám připouští, že tyto informace byly patrné z překladové zprávy z nemocnice v Hodoníně, odkud byl chlapec převezen do Brna, přičemž tuto překladovou zprávu stěžovatel lékařce na příjmové ambulanci v Brně prokazatelně předal. Z listinných podkladů byly tedy informace o poranění a bolestivosti hrudníku zcela jasně patrné. Ostatně lékařka příjmové ambulance, jak je patrno z jejího záznamu v dokumentaci, pracovala i s možností poranění hrudníku, neboť její záznam uvádí "komoce mozku a zhmoždění hrudníku". Městský soud tedy nedostál svým povinnostem stanoveným v § 125 trestního řádu, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 9. Stěžovatel dále brojí proti trestu zákazu činnosti, který mu uložil krajský soud. Krajský