IV.ÚS 1684/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1684/11 ze dne 31. 7. 2013 N 140/70 SbNU 313 Otázka rozsahu informací poskytovaných na základě žádosti o informace dle zákona č. 106/1999 Sb.; pravdivost poskytnutých informací   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka - ze dne 31. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 1684/11 ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, se sídlem Brno, U Luhu 23, IČ: 26653486, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2011 č. j. 4 As 45/2010-88 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2010 č. j. 31 Ca 146/2009-58, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, kterým byl potvrzen postup Městského úřadu Mikulov ve věci stěžovatelovy žádosti o poskytnutí informací, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského úřadu Jihomoravského kraje jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se včas zaslanou a po formální stránce podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odpovídající ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele mělo být napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho základního práva na informace zaručeného čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu ve věci rozhodující soudy neposkytly ochranu před nezákonným postupem povinného subjektu, jenž mu měl podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, poskytnout požadované informace. Stěžovatel vyslovil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy týkajícími se interpretace aplikovaných ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. a požaduje po Ústavním soudu přehodnocení právní otázky rozsahu informací poskytovaných na základě žádosti o informace a přezkumu pravdivosti poskytnutých informací. 3. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 146/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 3. května 2009 podle zákona č. 106/1999 Sb. k Městskému úřadu Mikulov (dále též jen "městský úřad") žádost o informace, ve kterých pod body a) až g) zcela přesně označil požadované informace, přičemž pod bodem f) požadoval předání kopie průvodní korespondence společnosti SUDOP PRAHA, a. s. Městský úřad jako povinný subjekt reagoval na tuto žádost sdělením ze dne 14. května 2009 č. j. MUMI 09019623 sp. zn. STU/17987/2009/PROI, k němuž připojil požadované informace včetně průvodní korespondence, tj. žádosti Ing. Lenky Dvořákové, SUDOP PRAHA, a. s., o vyjádření ve věci R 52, stavby 5206, zda je umístění stavby v souladu s ÚPD sídelních útvarů, jejichž katastrálním územím prochází. Na podacím razítku Městského úřadu Mikulov byla přitom vyznačena jedna příloha, která nebyla stěžovateli poskytnuta. 4. Na základě informací doručených městským úřadem stěžovatel podává ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") podle ustanovení § 16a zákona č. 106/1999 Sb. stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace z důvodu, že povinný subjekt nevyhověl v zákonné lhůtě plně žádosti stěžovatele o informace s tím, že podle jeho názoru postup povinného subjektu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho postup byl v rozporu se zákonem. Stěžovatel namítal, že k bodům a) až e) neposkytl povinný subjekt pravdivé informace a dále že v bodu f) požadoval předat kopii průvodní korespondence, kterou společnost SUDOP PRAHA, a. s., o předmětné vyjádření požádala, povinný subjekt však zaslal kopii jedné strany e-mailu, přičemž razítko z podatelny indikuje, že tento e-mail měl přílohu, tato nebyla poskytnuta, a proto trvá na plném poskytnutí informace. 5. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 8. července 2009 sp. zn. S-JMK 89741/2009/OÚPSŘ potvrdil správnost postupu městského úřadu v částech k bodům a), b), c), d), e) včetně bodu f) předmětné části o poskytnutí informací. Konkrétně k bodu f) pak krajský úřad upozornil stěžovatele, že původní žádostí o poskytnutí informací byla požadována "... kopie průvodní korespondence ...", a ne její přílohy. K tomu městský úřad společně s touto informací poskytl i doprovodnou informaci, která obsahovala právě výčet příloh tohoto průvodního sdělení. Námitku stěžovatele proto považoval za neopodstatněnou. 6. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 17. září 2009 domáhal zrušení rozhodnutí krajského úřadu, kterým byl potvrzen postup městského úřadu. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak krajský soud uvedl, že přezkoumal úkon správního orgánu, nezákonnost v jeho postupu však neshledal. Stěžovateli nebyly požadované informace odepřeny, a nebyly-li poskytnuty v úplnosti, nic mu nebránilo o přílohy k poskytnutým dokumentům samostatnou žádostí požádat. Neučinil-li tak, svědčí bezprostřední podání žaloby k soudu spíše o účelovosti postupu stěžovatele než o snaze chránit svá práva, k čemuž soud vede i zjištění údaje o četnosti sporů iniciovaných žalobcem nejen u zdejšího senátu Krajského soudu v Brně, ale také např. u Městského soudu v Praze. 7. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel dne 25. srpna 2010 kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, kasační stížnost zamítl s tím, že "... po správních orgánech obecně nelze požadovat, aby automaticky, bez jakékoli žádosti, žadatelům o informace poskytovaly veškeré přílohy požadovaných dokumentů. Takovýto závěr by totiž v praktickém životě mohl vést k zahlcení subjektů poskytujících informace a zbytečně velkým nákladům na poskytování informací, neboť přílohy požadovaných dokumentů mohou dosahovat značného rozsahu. Žadateli o informace by se pak mohlo dostat informací, které ho nezajímají a které ani nepožadoval. Jako mnohem schůdnější se Nejvyššímu správnímu soudu jeví postup, kdy pokud žadatel o informace na základě informací již poskytnutých zjistí, že ho zajímají další informace, o kterých předtím nevěděl a vědět třeba ani nemohl, požádá si novou žádostí o poskytnutí takovýchto informací, jejichž existence mu předtím nebyla známa. Takovýto postup by podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo vhodné a správné zvolit také v posuzované věci, jak již na to upozornil krajský soud." II. 8. Ústavní soud doručil podanou ústavní stížnost stěžovatele ve věci rozhodujícím soudům a krajskému úřadu podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. 9. Krajský úřad ve svém vyjádření ze dne 4. července 2011 uvedl, že smyslem práva na svobodný přístup k informacím, které je zaručeno čl. 17 Listiny a provedeno v zákoně č. 106/1999 Sb., je, aby každý mohl získat informace, které existují ve veřejné správě. Aby stěžovatel obhájil svůj názor, že mu měla být poskytnuta informace přesto, že o ni nepožádal, vykonstruoval ve své ústavní stížnosti odůvodnění, jež se z valné části fakticky ani právně nevztahuje k projednávané věci. Svoji argumentaci pak založil na neodůvodněném předpokladu, že informace mají být podle zákona č. 106/1999 Sb. poskytovány bez žádosti. K tomu tato argumentace obsahuje řadu nepodložených tvrzení o údajném zneužívání institutů zmíněného zákona povinnými subjekty. Zkoumání "pravdivosti" poskytovaných informací podle názoru krajského úřadu již přesahuje meze tohoto ústavně zaručeného práva. Nadřízené orgány povinných subjektů stejně jako soudy následně nepřezkoumávají "pravdivost" poskytnutých informací, ale pouze to, zda při poskytování informací byly dodrženy postupy stanovené příslušným zákonem, které zaručují provedení práva na svobodný přístup k informacím. Krajský úřad závěrem navrhl, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 10. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 14. července 2011 uvedl, že podle jeho názoru k porušení namítaných základních práv stěžovatele nedošlo. Argumenty soudů obou stupňů, které neshledaly důvodnost žaloby stěžovatele, resp. následně důvodnost podané kasační stížnosti, jsou v obou rozhodnutích soudů jasně vyloženy a opírají se o relevantní zákonná ustanovení. Krajský soud v argumentaci a spekulacích vyjádřených v ústavní stížnosti stěžovatelem neshledává nic, co by posuzovaný případ posouvalo do ústavněprávní roviny, a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 21. července 2011 poukázal na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné nové