IV.ÚS 1686/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1686/11 ze dne 6. 1. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele JUDr. Františka Penka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem U Stanice 11/4, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4372/2009-232 ze dne 19. 4. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 355/2008-165 ze dne 5. 2. 2009 a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a odkladu jejich vykonatelnosti do doby než Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodne. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 165/2005, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 19 C 165/2005-128 ze dne 13. 3. 2008 přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterou stěžovateli dali Zdeněk Drábek a Marta Drábková (dále jen "vedlejší účastníci") s tím, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat vedlejším účastníkům po skončení nájmu do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok II.). Stěžovatel byl dále zavázán uhradit vedlejším účastníkům částku 12.806,20 Kč společně s poplatkem z prodlení z částky 76.806,- Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a z částky 12.806,20 Kč od 25. 7. 2007 do zaplacení (výrok III.). Ohledně poplatku z prodlení z částky 92.201 Kč od 15. 1. 2004 do 15. 8. 2005 bylo řízení zastaveno (výrok IV.). Ohledně částky 79.394,80 Kč s poplatkem z prodlení z částky 15.394,80 Kč od 15. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a z částky 79.394,80 Kč od 25. 7. 2007 do zaplacení byla žaloba zamítnuta (výrok V.). Ohledně vzájemného návrhu stěžovatele na zaplacení částky 4.500,- Kč byla žaloba zamítnuta (výrok VI.). Vzájemný návrh stěžovatele na náhradu škody byl vyloučen k samostatnému projednání (výrok VII.). Stěžovatel byl povinen uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení a zaplatit náklady státu (výroky VIII. a IX.). Stěžovatel podal proti výrokům I., II., III., VI. a VIII. rozsudku obvodního soudu odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 55 Co 355/2008-165 ze dne 5. 2. 2009 rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I., II., III. a VI. o přivolení výpovědi z nájmu bytu, o vyklizení bytu, o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům poplatek z prodlení z částky 57.392,80 Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a o zamítnutí vzájemného návrhu stěžovatele jako věcně správné potvrdil. Výrok III., v části ukládající stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 12.806,20 Kč s poplatkem z prodlení od 25. 7. 2007 do zaplacení a poplatky z prodlení z částky 19.413,20 Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 změnil městský soud tak, že se žaloba zamítá. Odvolání stěžovatele proti výroku VII. odvolací soud odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 4372/2009-232 ze dne 19. 4. 2011 pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností (s výjimkou výroku, jímž městský soud změnil výrok III. rozsudku obvodního soudu), v níž namítal, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům ohledně platnosti dohody o dispozičním právu spoluvlastníků obsažené v kupní smlouvě ze dne 26. 9. 1995. Dle stěžovatele nebylo možné, aby se osoby, které v době uzavření kupní smlouvy ještě nebyly spoluvlastníky nemovitosti, platně dohodly na způsobu jejího společného užívání; taková dohoda je v rozporu se zásadou, že "nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má". Stěžovatel na základě výše uvedeného dovozoval, že vedlejší účastníci měli povinnost postupovat v součinnosti s ostatními spoluvlastníky domu, a jestliže tak neučinili, postrádali ve sporu aktivní legitimaci. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že se jeho právní argumentací dostatečně nezabývaly a že bez řádného zdůvodnění nevyhověly jeho návrhu na vyžádání aktuálního seznamu spoluvlastníků a provedení jejich výslechu. Obdobně nedostatečně se dle názoru stěžovatele obecné soudy vypořádaly i s námitkou, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s procesním postupem obecných soudů při rozhodování o žalobě o zaplacení částky 92.201,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud nejprve uznal, že stěžovatel poskytl vedlejším účastníkům částku 64.000,- Kč pouze jako jistotu pro případ, že by byl zjištěn dluh, nicméně tentýž soud následně odůvodnil zamítnutí žaloby v příslušné části tím, že stěžovatel dluh zaplatil. Jelikož žaloba byla zamítnuta a odvolání toliko do odůvodnění rozhodnutí není přípustné, došlo k významnému omezení možnosti stěžovatele skutkově a právně argumentovat. Stěžovatel měl za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil. Stěžovatel posléze svou ústavní stížnost doplnil přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011, v němž uvedl, že se, jak již bylo zmíněno, nemohl bránit tvrzení nalézacího soudu, že částka 64.000,- Kč představovala plnění dluhu, proto své námitky v tomto směru shrnuje nyní. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně výše nájemného, záloh za služby spojené s užíváním bytu a nároku na slevu z titulu závad bytu. Co se týče nájemného, stěžovatel opětovně odkázal na neexistenci dohody o dispozičním právu a rovněž namítal nesoulad výše nájemného s právními předpisy. Stěžovatel také uvedl, že navrhoval zpracování znaleckého posudku a výslech svědka Králíka ohledně pravosti podpisu na evidenčním listu ze dne 10. 8. 1999, nicméně těmto jeho návrhům nebylo vyhověno. U záloh za služby stěžovatel podotýkal, že obecné soudy svým postojem de facto poskytly ochranu nepoctivému jednání vedlejších účastníků, kteří neprováděli vyúčtování záloh a přeplatky si nechávali. U slevy z titulu závad bytu považoval stěžovatel za nesprávný závěr o promlčení nároku. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s vyloučením nároku na náhradu škody ve výši 18.000,- Kč, vzniklé v souvislosti vadným ventilem radiátoru, k samostatnému projednání; odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 159/97. Stěžovatel opětovně zdůraznil, že obecné soudy adekvátně nereagovaly na jeho skutkovou a právní argumentaci, což činilo jeho právo vyjádřit se k věci bezobsažným. V dalším doplnění, které Ústavní soud obdržel dne 19. 9. 2011, stěžovatel namítl, že mu nebyl napadený rozsudek městského soudu doručen, neboť JUDr. Slomek, který rozsudek převzal, jej již v té době nezastupoval. Stěžovatel odmítl výklad obsažený mj. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1284/10, že bylo podstatné, zda mohl v řízení uplatnit svá subjektivní práva, což podáním dovolání fakticky potvrdil. Stěžovatel uvedl, že spoléhal na to, že bude respektován zákon a jeho ustálený výklad, tzn., že s předáním rozsudku JUDr. Slomkovi nejsou spojeny účinky doručení a že výpovědní doba vůbec nezačala běžet. Vyklizení z bytu tedy bylo neoprávněné a stěžovateli tak vznikla významná materiální i morální újma. Závěrem stěžovatel na příkladu demonstroval výhodnější postavení pronajímatelů ve sporu o zaplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, a to s ohledem na institut poplatku z prodlení. Stěžovatel uzavřel, že pro nájemce je obecně výhodnější uspokojit neoprávněné požadavky pronajímatele, neboť v případě déletrvajícího sporu zaplatí, i v případě částečného úspěchu, více. Posledně zmíněnou otázku stěžovatel rozvedl v doplnění stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2012, přičemž vyjádřil přesvědčení, že se jej vedlejší účastníci snaží vznášením neoprávněných nároků poškodit. Stěžovatel opětovně zdůraznil význam otázky, zda mu byl rozsudek odvolacího soudu řádně doručen, a to s ohledem na řízení vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 90/2011. Stěžovatel dále uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že jeho námitky byly obecnými soudy opomíjeny, považuje za potřebné akcentovat otázku evidenčního listu ze dne