IV.ÚS 1688/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1688/23 ze dne 26. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 4 Tdo 132/2023-530, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2022 č. j. 68 To 160/2022-485 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2022 č. j. 9 T 96/2021-327, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel společně se svou sestrou dlouhodobě užívali byt poškozené a dne 17. 1. 2017 na ně přešlo právo nájmu po smrti jejich matky. Podle § 2279 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nájemní vztah skončil dne 17. 1. 2019. Stěžovatel ale dlouhodobě zpochybňuje vlastnictví poškozené, a tak byt i nadále se sestrou obýval. Rozsudkem ze dne 11. 7. 2019 č. j. 27 C 33/2018-143 Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") vyhověl žalobě poškozené a stanovil stěžovateli a jeho sestře povinnost vyklidit byt a předat jej poškozené do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 8. 2019 a vykonatelnosti dne 5. 9. 2019. Stěžovatel se sestrou ale i nadále v bytě setrvali a poškozená na ně proto podala trestní oznámení. Napadeným rozsudkem okresní soud shledal stěžovatele vinným z přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Okresní soud stěžovateli rovněž uložil omezení, aby v průběhu zkušební doby do bytu nevstupoval. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým bylo stěžovateli uloženo omezení. Ve zbytku zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že poškozená není oprávněnou osobou, neboť jí nesvědčí vlastnické právo k bytu. Obecné soudy se nevypořádaly s důkazy, které tento závěr podporovaly. Stěžovatel dále uvádí, že jeho trestní odsouzení stojí na rozsudku okresního soudu č. j. 27 C 33/2018-143, z něhož obecné soudy dovozují vlastnické právo poškozené. Ten ale v době zahájení trestního stíhání a řízení před soudem I. stupně nemohl být v právní moci. Rozsudek nebyl stěžovateli nikdy adresován (pouze jeho sestře jako zmocněnkyni) a navíc byl doručen dne 5. 8. 2019, takže odvolání, které proti němu podal dne 20. 8. 2019, bylo podáno v zákonné lhůtě. Odvolání navíc zamítla vyšší soudní úřednice, přitom podle § 208 o. s. ř. má opožděně podané odvolání odmítnout usnesením předseda senátu soudu prvního stupně. Již v přípravném řízení byly přítomny vady, jež jsou nenapravitelné v řízení před soudem, a jejich odstranění vyžaduje, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Krajský soud provedl neúplné jednostranné dokazování, nahradil činnost prvoinstančního soudu a postavil se do pozice pomocníka veřejné obžaloby. Soud je povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo. 5. Obecné soudy rovněž nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel byl po celou dobu vnitřně přesvědčen, že jedná zcela po právu a že mu svědčí platný právní titul, neboť věc nebyla pečlivě prošetřena a soudy se jím předloženými důkazy odmítly zabývat. S ohledem na množství soudních řízení, včetně veškerých podaných opravných prostředků ve vztahu k právním titulům k nemovitosti (přičemž některá řízení probíhají doposud), nelze na jednání stěžovatele pohlížet jako na jednání v úmyslu páchat trestnou činnost. Je třeba odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že osoba, jíž bránil v užívání nemovitosti, postrádala právní důvod k jejímu užívání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se tak v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení. Až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky. 8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá. 9. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá na třech hlavních tvrzeních. Zaprvé, jeho vina stojí na rozsudku, který nemohl nabýt právní moci. Zadruhé, nebylo podle něj postaveno najisto, že vlastnicí bytu je poškozená. Zatřetí, s ohledem na množství soudních řízení, která se vedou ohledně právních titulů k bytu, nelze uzavřít, že stěžovatel úmyslně neoprávněně užíval byt. 10. K námitkám stěžovatele ohledně právní moci rozsudku okresního soudu č. j. 27 C 33/2018-143, Ústavní soud konstatuje, že jsou materiálně nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje pravomoc vyšší soudní úřednice k vydání rozsudku pro zmeškání a opožděnost odvolání proti rozsudku o vyklizení bytu, ale neučinil tak výslovně v dovolání, ačkoli mu v tom nic nebránilo (a byl dokonce zastoupen stejným advokátem). Uvedenými námitkami se tak Ústavní soud nemohl věcně zabývat (srov. např. usnesení ze dne 30. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1884/23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). 11. Co se týče vlastnictví poškozené, Ústavní soud předně poukazuje na napadené usnesení, kde Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatel byl odsouzen pro přečin podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku. Ten spočíval v tom, že protiprávně užíval byt jiného. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu není přitom rozhodné, kdo je oprávně