IV.ÚS 1691/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1691/21 ze dne 8. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 48, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 6 Tdo 92/2021-1262, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2020 č. j. 6 To 100/2016-1185, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2017 č. j. 6 To 100/2016-946 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. října 2015 č. j. 3 T 182/2012-872, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jednak uzavřel se svou babičkou darovací smlouvu, na jejímž základě se stal vlastníkem bytové jednotky v hodnotě 550 000 Kč, a dále si od své babičky nechal na svůj účet převést prostředky získané z prodeje podílových fondů ve výši 224 814,80 Kč. Tyto úkony učinil přesto, že si byl vědom skutečnosti, že jeho babička trpí Alzheimerovou chorobou a nemůže takové úkony činit o své svobodné vůli. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. V dané věci šlo již o druhý odsuzující rozsudek. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Na jeho základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 21. 7. 2020 č. j. 6 To 100/2016-1185 rozsudek okresního soudu zrušil a sám uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Skutkovou větu odvolací soud upravil tak, aby podle něj lépe vystihovala jednání stěžovatele ve vztahu ke způsobenému následku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost podle svých sil vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem. V dané věci šlo již o druhé rozhodnutí krajského soudu, neboť první (ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 6 To 100/2016-946) bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 Tdo 968/2018-III.-1083. Krajský soud doplnil na základě příkazů dovolacího soudu dokazování, směřující k potvrzení závěru, že stěžovatelovým jednáním došlo k dokonání daného trestného činu (způsobení škodlivého následku). Soud vzal ze souboru důkazů za prokázané především to, že stěžovatelova babička nebyla schopna o vlastní vůli činit uvedené právní úkony. Z nepřímých důkazů pak dovodil, že tak činila na základě působení stěžovatele (a jeho otce, odsouzeného za totéž jednání). Stěžovatel si přitom byl jejího zdravotního stavu vědom. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V napadeném rozhodnutí krajského soudu a předcházejícím rozsudku okresního soudu neshledal Nejvyšší soud tzv. extrémní nesoulad mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Dovoláním napadený rozsudek krajského soudu (na rozdíl od rozsudku krajského soudu dříve zrušeného Nejvyšším soudem) obsahuje skutkovou větu, která odpovídá právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Soudy v souladu s právními předpisy dovodily, že to bylo stěžovatelovo jednání, co pohnulo jeho babičku k uvedeným právním úkonům. Sama tak podle celé řady korespondujících důkazů činit nemohla. Zároveň je z časových souvislostí jednotlivých úkonů zřejmé, že se na nich stěžovatel aktivně podílel, což vyplývá dokonce i z jeho vlastní výpovědi. Provedené úpravy skutkové věty jsou pak v souladu s obžalovací zásadou. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy hodnotily důkazy jednostranně a některé skutkové závěry dovodily z okolností, jež nebyly předmětem dokazování. Za důkazně nepodložený považuje stěžovatel závěr, že by to byl on, kdo dával návrh na katastr nemovitostí. Z důvodu úpravy skutkové věty není pak zřejmé, kdy mělo dojít k dokonání údajného trestného jednání. Za nepřijatelný považuje stěžovatel způsob, jakým obecné soudy dovodily naplnění objektivní stránky daného trestného činu. To mělo spočívat v neoznámení informace (o Alzheimerově chorobě) orgánům veřejné moci a bance. Nevyřešená však zůstala otázka, zda stěžovatel měl nejen povinnost, ale vůbec příležitost takové informace sdělit. 6. Nikdo z členů rodiny nevěděl, že poškozená není schopna činit žádné právní úkony. Nesvědčilo tomu její chování. Finančně se o sebe každodenně starala. Soudy se pak v tomto směru nevypořádaly s otázkou, zda není namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Původní trestní oznámení bylo totiž (spolu s řadou dalších) podáno na stěžovatele v rámci rodinných neshod o majetek. Část získaných prostředků navíc nepřešla do výlučného vlastnictví stěžovatele, nýbrž šlo nadále o prostředky poškozené, sloužící k uspokojování jejích potřeb, jejichž úhrada převyšovala její příjmy. 7. Konečně stěžovatel namítá, že vrácením věci odvolacímu soudu (po prvním zásahu Nejvyššího soudu) byl zbaven možnosti podat proti novému odsuzujícímu rozsudku odvolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu a zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry so