IV.ÚS 1696/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1696/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Adila Bichara, státního příslušníka Marockého království, zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. května 2024 č. j. 6 Azs 170/2023-48 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2023 č. j. 72 A 28/2022-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 8. 2. 2022 žádost o udělení krátkodobého víza, kterou Velvyslanectví České republiky v Rabatu (dále jen "velvyslanectví") rozhodnutím ze dne 23. 3. 2022 zamítlo. Stěžovatel posléze podle § 180e zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), požádal o nové posouzení důvodů neudělení víza. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 1. 6. 2022 č. j. 304077-2/2022-VO určil, že rozhodnutí velvyslanectví bylo v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel se účelovým uzavřením manželství dopustil obcházení zákona s cílem získat vízum k pobytu na území. Vedlejší účastník dospěl k závěru o účelovosti manželství po vyhodnocení způsobu seznámení se a znalostí manželů navzájem. Manželé se měli seznámit v roce 2013 (stěžovatel v předcházejících řízeních uváděl rok 2014) v Moskvě, nevedou a nikdy nevedli společnou domácnost, každý z nich žije v jiné zemi a takřka se nenavštěvují. Jde-li o okolnosti uzavření sňatku dne 19. 6. 2019, ze strany manželky stěžovatele na svatební obřad nikdo nepřicestoval. Stěžovatel si v průběhu tzv. paralelního rozhovoru, který byl proveden podle § 57 zákona o pobytu cizinců, nevzpomněl na přesné datum uzavření sňatku. Bez nahlédnutí do dokladů stěžovatel nebyl schopen uvést ani datum narození manželky, nevěděl, jaký obor studovala, rozcházely se také názory manželů ohledně plánování budoucího společného bydliště či založení rodiny. Manželé se po svatbě viděli jen jednou, což odůvodnili pandemickou situací. Stěžovatel rovněž neprokázal dostatek finančních prostředků k pobytu na území České republiky. Šlo v pořadí již o třetí neúspěšnou žádost stěžovatele o udělení krátkodobého víza, přičemž předcházející rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci byla podrobena soudnímu přezkumu, vždy v neprospěch stěžovatele. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že v posuzované věci bylo sporné pouze to, zda stěžovatel uzavřel s občankou České republiky účelové manželství s cílem získat pobytové oprávnění. Skutkový stav, jak jej zjistily správní orgány, byl podle krajského soudu dostatečný pro vyvození závěru o účelovosti manželství. Krajský soud zdůraznil, že manželství ani s odstupem času neplní v žádném ohledu svou funkci. Za více než deset let se manželé navštívili pouze devětkrát, od uzavření manželství jen jednou, a to navzdory tomu, že oba uvádí dobrou ekonomickou situaci. Z důkazů podle něj vyplývá, že manželé spolu komunikují pouze přes textové zprávy, mají o sobě minimální znalosti a nejeví o manželský život opravdový zájem. Nedůvodná je námitka zásahu do soukromého a rodinného života manželů, neboť oba spolu rodinný život nevedli, s výjimkou několika krátkých pobytů (tyto navíc označují jako "výlety" či "dovolené") spolu fyzicky nebyli, pro společné soužití a vedení domácnosti aspoň po nějakou dobu v kterékoli zemi manželé nic neučinili. Rozhodnutí vedlejšího účastníka tak nemohlo zasáhnout do zavedeného a rozvinutého manželského soužití. Krátkodobý pobyt, o který stěžovatel usiluje, by se navíc s ním tvrzenými záměry o jeho manželském životě neslučoval. 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu napadeným usnesením odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahovala vlastní zájmy stěžovatele, resp. netýkala se právních otázek judikaturou Nejvyššího správního soudu dosud neřešených, případně řešených rozdílně anebo způsobem vyžadujícím judikaturní odklon. Současně Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu s dopadem na hmotněprávní postavení stěžovatele. Vedlejší účastník i krajský soud správně vycházely z tzv. indikativních kritérií pro posouzení účelovosti uzavření sňatku. Stěžovatel nenaplnil ani jedno pozitivní indikativní kritérium, naopak naplnil dvě negativní. Manželé se neshodují, jde-li o jejich osobní údaje, o okolnostech jejich prvního setkání nebo o důležité osobní informace, které se jich týkají, ani nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že samotná doba trvání vztahu, uskutečnění několika cest manželky stěžovatele do Marockého království a úsilí vynakládané na získání víza, které vzal krajský soud do úvahy, nemohou převážit nad ostatními skutečnostmi, jež vyvrací existenci skutečného a pevného pouta mezi manžely. Krajský soud nad rámec tzv. indikativních kritérií posoudil i další rozhodné skutečnosti a řádně se zabýval všemi důkazními prostředky. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1.). Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ústavním pořádkem, neboť soudy neprovedly důkaz jeho výpovědí, nezohlednily dobu trvání manželství, odlišné kulturní zvyklosti spojené s uzavřením manželství a zdravotní stav manželky, který jí má bránit žít mimo území České republiky. Podle stěžovatele "neexistuje nevyvratitelný důkaz", že by manželství bylo uzavřeno účelově. Konstatuje rovněž, že má na území České republiky "vytvořeno kvalitní rodinné a sociální zázemí", pročež není důvod mu neudělit krátkodobé vízum. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, není další revizní instancí v systému obecného soudnictví. Postup ve správním řízení a soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů přezkoumávajících správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci (viz např. usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21 nebo ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1442/22; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Úsporná ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci (za tu nelze považovat prosté odkazy na příslušná ustanovení Listiny), je pouhou stručnou rekapitulací předcházejícího řízení a projevem nesouhlasu stěžovatele s neudělením krátkodobého víza. Vzhledem k obecnosti tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti postačí uvést, že správní orgány i soudy se věcí stěžovatele