IV.ÚS 1697/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1697/24 ze dne 17. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FINDIGO CZ s. r. o., sídlem Vinohradská 1597/174, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 2024 č. j. 26 Co 22/2024-274 a výroku II usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 10 C 139/2020-250, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Aleny Mráčkové a Adély Mráčkové a Zlatuše Veselé, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že napadené usnesení vydal Krajský soud v Praze, což Ústavní soud, vzhledem ke kontextu ústavní stížnosti, přílohám a jinak správnou identifikaci napadeného rozhodnutí, považoval za zřejmou nesprávnost). Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že vůči ní je právně neúčinných celkem 5 v žalobě specifikovaných smluv uzavřených vedlejšími účastnicemi a ručitelem dlužníka. Stěžovatelka následně vzala žalobu zcela zpět, a to z důvodu zániku vykonatelné pohledávky, neboť po podání žaloby uhradil vykonatelnou část pohledávky jiný ručitel. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení (výrok II). Zastavení řízení zavinila stěžovatelka zpětvzetím žaloby. Její zavinění je třeba posuzovat z procesního hlediska. Vedlejší účastnice svým postupem v řízení, případně hmotněprávním jednáním v průběhu řízení, nijak nezavinily, že by stěžovatelka měla následně brát žalobu zpět právě pro jejich chování. Okresní soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") změnil výši nákladů, které stěžovatelka byla povinna nahradit vedlejším účastnicím. Zároveň stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení. Z provázanosti § 146 odst. 1 písm. b) a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývá, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění zastavení řízení vždy spočívá v tom, že žalobce vzal návrh na zahájení řízení zpět. V § 146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu je upravena výjimka z tohoto pravidla, dle které žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalobce. Zda šlo o důvodně podanou žalobu, je třeba usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce ke dni rozhodování o zastavení řízení). V posuzované věci nelze uzavřít, že žaloba byla podána důvodně a že vedlejší účastnice zavinily zastavení řízení. Důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu dány nejsou. Stěžovatelkou odkazovanými rozhodnutími Krajského soudu v Praze či Okresního soudu v Kladně, krajský soud není vázán a se závěry týkající se aplikace § 150 občanského soudního řádu v poměrech posuzované věci se neztotožnil. Na uvedeném nic nemění ani odkaz na usnesení ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2975/23. V tomto rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že nákladové spory výjimečně dosahují intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce a zejména hodnotil, zda stěžovatelky v dané věci měly dostatek procesního prostoru pro argumentaci o důvodnosti jejich požadavku na náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že v době, kdy podávala žalobu, evidovala za ručitelem vykonatelnou pohledávku. Dluh zanikl po podání žaloby z důvodu jeho uhrazení jiným ručitelem a na věc je třeba nahlížet stejně jako na situaci, kdy např. žalobce podá žalobu o zaplacení pohledávky, přičemž až v průběhu řízení dojde k její úhradě či jinému zániku. Stěžovatelka se určení relativní neúčinnosti právního jednání domáhala i v jiných řízeních pro dluh ze stejné smlouvy o úvěru jako v právě posuzované věci. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2023 č. j. 21 Co 147/2023-212 rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení, když u žádného z účastníků není možno označit zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Stejně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2023 č. j. 21 Co 219/2023-182 ve skutkově shodném řízení proti dvěma z vedlejších účastnic. Proti tomuto rozhodnutí byla podána i ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2975/23 odmítnuta. Ústavní soud se přitom v bodě 10 ztotožnil s hodnocením věci, jak ho provedl Krajský soud v Praze. Stěžovatelka je v legitimním očekávání, že soudy v obdobných věcech budou rozhodovat obdobně. Krajský soud přitom nedostál požadavkům na rozhodnutí vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1663/16 (N 230/83 SbNU 583) týkajících se principu právní jistoty a z něj plynoucího principu ochrany oprávněné důvěry v právo, který v sobě implikuje efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 7. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Rozhodnutí o nákladech totiž zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), dále nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11, a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 (N 57/105 SbNU 148), bod 14]. Ústavněprávního významu může takové rozhodnutí nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24, bod 8, dále nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3), bod 10, a ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 21]. 8. V posuzované věci bylo pro obecné soudy klíčové posouzení, jaký je vztah § 146 odst. 1 písm. b) a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, a to zejména v případě, kdy ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodů, ke kterým z pohledu hmotného práva nezavdal příčinu ani jeden z účastníků. 9. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že v případě, kdy dojde ke zpětvzetí žaloby, je nutné vycházet z § 146 odst. 2. Výchozím pravidlem tak je, že náklady platí druhému t