IV.ÚS 1699/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1699/15 ze dne 12. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Heineken Česká republika, a. s. se sídlem Krušovice, U Pivovaru 1, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem Praha, Pod Vilami č. 747/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 23 Cdo 3490/2014-135 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, č. j. 69 Co 543/2013-103, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2014 č. j. 69 Co 543/2013-111 a opravného usnesení ze dne 26. 5. 2014 č. j. 69 Co 543/2013-115, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 24. 6. 2013 č. j. 8 C 34/2013-68, ve znění usnesení ze dne 8. 10. 2013 č. j. 8 C 34/2013-91, zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 90 004,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelka jako věřitelka uzavřela dne 10. 2. 2002 s dlužníkem J. Š. smlouvu o půjčce na částku 100 000,- Kč na dobu pěti let splatnou nejpozději dne 31. 12. 2007. Smlouva obsahovala mj. dohodu o tom, že finanční prostředky budou použity výhradně na opravu provozovny dlužníka za účelem výhradního čepování piva stěžovatelky. Stěžovatelka smlouvu o půjčce ukončila písemnou výpovědí, kterou dlužník převzal dne 13. 8. 2004. V této výpovědi byl dlužník zároveň vyzván k plnění dluhu. Poskytnutá půjčka byla zajištěna ručitelským prohlášením ručitelky M. P., která se dne 10. 12. 2002 zavázala uhradit všechny finanční závazky dlužníka, pokud je nesplní sám dlužník, ačkoli k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Dlužník J. Š. dne 11. 11. 2004 zemřel a stěžovatelka přihlásila do dědického řízení po zemřelém dlužníkovi svou pohledávku v celkové výši 1 483 221,- Kč, v níž byl zahrnut i nedoplatek ze smlouvy o půjčce. Dne 21. 6. 2007 bylo vydáno usnesení o nařízení likvidace dědictví po dlužníkovi. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2012 č. j. 11 D 1507/2004-630 byl výtěžek likvidaci rozvrhnut tak, že nestačil na uspokojení všech pohledávek, včetně pohledávky stěžovatelky. Soud prvního stupně posoudil předmětný vztah založený smlouvou o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") s ohledem na to, že ačkoli smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, vybočovala z rámce podnikatelské činnosti stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že hlavní závazkový vztah se řídí občanským zákoníkem, posoudil soud prvního stupně podle občanského zákoníku i otázku promlčení. Dospěl k závěru, že den rozhodný pro počátek promlčecí doby ve vztahu k ručiteli je den uplatnění pohledávky v dědickém řízení, tj. 22. 12. 2004. Tříletá promlčení doba vůči ručiteli proto uplynula dnem 23. 12. 2007. Pokud bylo právo u soudu uplatněno až 27. 12. 2012, došlo k tomu až po uplynutí promlčení doby. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobu stěžovatelky bylo nutné zamítnout i tehdy, pokud by se vztah účastníků řídil obchodním zákoníkem. Podle názoru soudu se ze strany stěžovatelky, která několik let čekala na ukončení likvidace předluženého dědictví a nárok vůči ručitelce uplatnila až po 11 letech od ručitelského prohlášení, jednalo o postup v rozporu s poctivým obchodním stykem. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bod bodem I, vyjma části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 90 004,- Kč (výrok pod bodem I); změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II); rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, avšak nikoli s jeho právními závěry. S odkazem na § 261 odst. 1 obchodního zákoníku konstatoval, že v dané věci nebylo pochyb o tom, že oba účastníci smlouvy o půjčce byli podnikatelé, a přestože předmětem podnikání stěžovatelky nebylo půjčování peněz, z účelového určení použití zapůjčené částky na opravu pivnice, v níž se mělo čepovat výhradně pivo stěžovatelky, je zřejmé, že se smlouva týkala podnikatelské činnosti stěžovatelky i dlužníka. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce není jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, použijí se ve smyslu § 261 odst. 6 obchodního zákoníku pouze ta ustanovení občanského zákoníku daná pro tento smluvní typ a zbytek právního vztahu se řídí zákoníkem obchodním. Vzhledem k tomu, že právní vztah z ručení je jako zajišťovací právní vztah svou podstatou závazkem akcesorickým, spjatým svou existencí s hlavním závazkem, zabýval se odvolací soud otázkou existence hlavního závazku vzniklého z titulu půjčky poté, co řízení o projednání dědictví po zemřelém dlužníkovi bylo pravomocně skončeno likvidací dědictví, zpeněžením všeho zůstavitelova majetku ve smyslu § 175u odst. 1 občanského soudního řádu usnesením soudu o rozvrhu výtěžku likvidace, které nabylo právní moci dne 2. 1. 2013. Odvolací soud dále vyšel z ustanovení § 311 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení však ručení nezaniká, pokud závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník nemá obecné ustanovení o smrti dlužníka nebo věřitele a o jejích právních následcích, postupoval odvolací soud na základě § 1 odst. 2 obchodního zákoníku podle § 579 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Práva a povinnosti tedy nezanikají smrtí povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní nástupce - dědice. V případě předluženého dědictví, jak tomu bylo v daném případě, upravují postup při likvidaci dědictví ustanovení § 175p až § 175v občanského soudního řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že zánikem závazků v důsledku smrti dlužníka v dané věci došlo i k zániku závazků vůči němu akcesorickým, jak je uvedeno v § 311 odst. 1 obchodního zákoníku a potažmo i v § 175v odst. 4 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Konstatoval, že odvolací soud správně posoudil podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku vztah z hlavního závazku založeného smlouvou o půjčce jako obchodněprávní vztah, což pro ručitelský závazek znamená, že i jeho režim se řídí obchodním zákoníkem. Vzhledem k tomu, že úprava zajištění závazku ručením v ustanoveních § 303 až § 312 obchodního zákoníku představuje úpravu komplexní, nepoužije se občanskoprávní úprava ručení. Zánik ručitelského závazku současně se zánikem závazku zajištěného ručením vyplývá z vlastní akcesorické povahy ručení (zajištění není vázáno na osobu dlužníka, ale na zajišťovanou pohledávku) a tento právní závěr nelze zpochybnit. Dovolací soud se vyjádřil i k námitce stěžovatelky, že v posuzované věci byly naplněny podmínky výjimky z této zásady, kterou stanoví § 311 odst. 2 obchodního zákoníku, a sice že likvidace dědictví představuje nemožnost plnění na straně dlužníka a závazek je současně splnitelný ručitelkou. Uvedl k tomu, že nemožnost plnění se podle občanského i obchodního zákoníku nevztahuje k účastníkům závazkového vztahu, ale k obsahu závazku. V posuzované věci se tudíž nejedná o výjimku ze zániku ručení stanovenou v § 311 odst. 2 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatelky, které vznesla proti aplikaci § 175v odst. 4 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2013) odvolacím soudem. Podle tohoto ustanovení pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Z toho vyplývá, že závazky dlužníka z předmětné smlouvy o půjčce podle uvedeného ustanovení zanikly skončením likvidace, tj. dnem 5. 1. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2012 č. j. 11 D 1507/2004-630 o rozvrhu výtěžku likvidace dědictví. Ručitelský závazek ručitelky tak zanikl podle § 175v odst. 4 občanského soudního řádu k datu 5. 1. 2013. Na základě uvedených úvah dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a proto dovolání stěžovatelky zamítl. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která se obsahově a argumentačně do značné míry shoduje s jejím dovoláním, především polemizuje s výkladem § 175v občanského