IV.ÚS 17/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 17/21 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Holečkova 419/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 4 Tdo 969/2020-1056, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2020 č. j. 6 To 380/2019-1006 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. dubna 2019 č. j. 2 T 30/2016-950, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to formou pomoci druhému obžalovanému podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Uvedeného zločinu se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že druhý obžalovaný ohlásil u pojišťovny pojistnou událost (vloupání do domu a vytopení domu), k níž mělo dojít v noci mezi 19. 1. 2014 a 20. 1. 2014, ačkoliv k této události došlo již v noci mezi 12. 1. 2014 a 13. 1. 2014, což učinil poté, co mu stěžovatelka, jako pojišťovací makléřka, poradila, že nárok na pojistné plnění nemá a škodu může nahlásit až poté, co uhradí pojistné a dohodne se s policejním orgánem, jemuž věc oznámil. Díky tomu získal neoprávněné pojistné plnění v celkové výši 976 206 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozená pojišťovna byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěr o stěžovatelčině vině dovodil okresní soud zejména z obsahu záznamu odposlechů telefonních hovorů mezi ní a druhým obžalovaným, v nichž mu stěžovatelka opakovaně do podrobností udílí rady, jak získat pojistné plnění, na které nemá nárok. Uvedené odposlechy byly pořízeny v rámci prověřování jiné trestné činnosti, z níž byl druhý obžalovaný podezřelý. 3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. 4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky, zpochybňující způsob provedení a hodnocení důkazů, jsou sice procesní povahy, ale týkají se dodržení principů spravedlivého procesu, pročež se s nimi věcně vypořádal. Možnost použití odposlechů z jiné trestní věci výslovně zmiňuje § 88 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Jím stanovené podmínky pro takové užití odposlechů byly v dané věci splněny, neboť předmětem trestního stíhání bylo jednání spadající pod množinu trestných činů podle § 88 odst. 1 trestního řádu. Za irelevantní označil Nejvyšší soud námitku, že z příkazu k odposlechu nevyplývá, jak se měla stěžovatelka trestné činnosti dopouštět, neboť odposlech byl nařízen ve vztahu k druhému obžalovanému, a to pro trestnou činnost, která neměla s trestní věcí stěžovatelky nic společného. Stěžovatelčina trestná činnost byla náhodou odhalena při pořizování těchto odposlechů. Souvislost mezi prověřovanou trestnou činností, kvůli níž je vydán příkaz k odposlechu, a odhalenou trestnou činností zákon nevyžaduje. Stejně tak není nutná souvislost mezi subjekty obou trestních řízení. Jde-li o náležitosti vydaného příkazu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jejich zdůvodnění bylo soudcem rozvedeno v minimální míře a Nejvyšší soud si dokáže představit lépe a důkladněji vyargumentované odůvodnění takového příkazu, avšak všechny zákonné podmínky jsou v dané věci naplněny, pouze byly nedostatečně vyjádřeny. Formální nedostatky odůvodnění příkazu k odposlechu nezakládají nutně jeho nezákonnost. Je-li naplnění nutných podmínek materiálně seznatelné z konkrétních skutkových okolností, lze daný důkaz použít, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 907/13 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017). Tak tomu bylo v daném případě. Zároveň byly splněny všechny formální podmínky bránící svévoli nebo zneužití nařízeného odposlechu. V příkazu sice chybí odůvodnění nařízení odposlechu na nejdelší možnou dobu, tato skutečnost však logicky vyplývá z povahy a organizovanosti prověřované trestné činnosti (sofistikované krytí drogové kriminalisty - viz bod 29 napadeného usnesení). Totéž platí i pro absenci odůvodnění nezbytnosti užití institutu odposlechu a obtížnosti získání informací jinou cestou, jež výslovně zmiňuje a pro daný případ popisuje žádost policejního orgánu. Opodstatněnost pak nelze podle Nejvyššího soudu přiznat ani námitkám k nenaplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu pojistného podvodu v daném případě. Rovněž s těmito námitkami se okresní soud a krajský soud dostatečně vypořádaly. Stěžovatelčina interpretace provedených důkazů v tom, že měla pouze na vyžádání poskytovat informace klientovi, je v rozporu s obsahem provedených důkazů, z nichž je patrné, že stěžovatelka poskytovala druhému obžalovanému rady nad rámec činnosti pojišťovacího makléře. Šlo o cílené rady (včetně podrobností), jak lze získat pojistné plnění, přestože již došlo k pojistné události a druhý obžalovaný neuhradil první splátku pojistného. Neoprávněnosti takového postupu si musela být stěžovatelka vědoma. Po prvotním hovoru pak ještě druhého obžalovaného kontaktovala několikrát s dalšími radami. V tom je nutné spatřovat poskytování aktivní pomoci ke spáchání trestné činnosti. Konečně, v hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze spatřovat tzv. extrémní rozpor, neboť závěry soudů odpovídají obsahu provedených důkazů. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu, které byly v dané věci klíčovými důkazy, byly pořízeny v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou. Dovolací soud se touto námitkou odmítl zabývat pro údajný nedostatek zákonného zmocnění. Základem pochybení soudů je skutečnost, že dané odposlechy byly opatřeny v jiné trestní kauze. Konkrétně, druhý obžalovaný ze stěžovatelčiny věci byl podezřelý z páchání organizované drogové trestné činnosti. Ve stěžovatelčině případě tak nedošlo k přezkumu návrhu na pořízení odposlechů a ve spise nejsou zaznamenány všechny skutečnosti odůvodňující jejich povolení. Příkazy k odposlechu z vedlejšího trestního řízení pak neuvádí, z jakého důvodu nebylo možné sledovaného cíle dosáhnout jinak. Dále příkazy neobsahují indicie o tom, že se trestné činnosti dopustil druhý obžalovaný, stejně jako odůvodnění neodkladnosti takového úkonu. Konečně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu příkazy neodůvodňují využití maximální doby odposlechu. 6. Z uvedených důvodů stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že takový příkaz obstojí. V dané věci nelze hovořit ani o tzv. trojí kontrole (policejní orgán, státní zástupce, soud), neboť odůvodnění úkonů všech tří je překopírované. Soud tak selhal v povinnosti chránit ústavní práva dotčených osob. Vedlejší trestní věc, v níž byly odposlechy nařízeny, byla přitom odložena, protože podle zjištění orgánů činných v trestním řízení přerušil druhý obžalovaný se skupinou spolupachatelů veškeré kontakty. S těmito námitkami se rovněž nevypořádaly soudy nižších stupňů. Užití odposlechů v dané trestní věci odpovídá podle stěžovatelky praxi "rybaření", kritizovanou v judikatuře Nejvyšším soudem. Poznatky o trestné činnosti musí odposlechům předcházet. Nejvyšší soud se však bez vysvětlení od své dřívější judikatury odchýlil. Zároveň byla stěžovatelka zkrácena na svých právech tím, že se nemohla domoci ochrany svých práv v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu podle § 314l trestního řádu. 7. Dále stěžovatelka namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s prokázáním naplnění všech zn