IV.ÚS 17/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 17/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 25 Cdo 3863/2019-191, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2019 č. j. 25 Co 337/2018-164 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. září 2018 č. j. 7 C 5/2018-110, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem Vančurova 1548, Kladno, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 7 C 5/2018 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí 1 milion Kč jako náhrada škody a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách spojených s úmrtím jejího otce K. N. (dále též jen "pacient"), stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 35 871,66 Kč a České republice na náhradě nákladů státu 1 087 Kč. Okresní soud postup vedlejší účastnice při léčbě stěžovatelčina otce, hospitalizovaného poprvé v březnu roku 2016, označil za správný, přičemž poukázal na to, že jmenovaný trpěl řadou různých závažných chorob a byl vyššího věku a k jeho úmrtí při druhé hospitalizaci v dubnu téhož roku vedla řada souvisejících faktorů, které nemohla zvrátit ani současná lékařská věda. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení 45 783 Kč a České republice náhradu nákladů řízení 5 600 Kč. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice poskytla pacientovi péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Odmítl jako nedůvodnou stěžovatelčinu námitku, že její otec byl do domácího léčení propuštěn "předčasně" a že měl být léčen jinak. Daný postup odpovídal tehdy zjištěnému zdravotnímu stavu, a to za situace, kdy se pacient odmítl podrobit potřebnému endosonografickému vyšetření a ERCP a opakovaně žádal o propuštění do domácí léčby. Stejně tak neshledal důvodnou námitku, že pacient nebyl řádně poučen (a to zejména z důvodu, že M. Š., který ho propouštěl, nebyl jeho ošetřujícím lékařem), přičemž poukázal na propouštěcí zprávu, z níž plyne, že se mu dostalo poučení o tom, že v případě obtíží se může dostavit ke kontrole ihned, jakož i o chorobě a dietních a režimových opatřeních. Dále uvedl, že pacient začal mít potíže dva dni po propuštění do domácí léčby, nemocniční ošetření však vyhledal až po podstatném zhoršení zdravotního stavu. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka uvádí, že její otec byl (poprvé) hospitalizován u vedlejší účastnice v období od 24. 3. 2016 do 4. 4. 2016, kdy mu bylo diagnostikováno akutní vzplanutí chronického zánětu slinivky břišní, vedlejší účastnice nezvolila správný léčebný postup, když nezahájila kompletní umělou (parenterální) výživu prostřednictvím centrální žíly a následně nepodávala enterální výživu, přičemž jí muselo být ze zdravotní dokumentace zřejmé, že jde o polymorbidního pacienta, kterému byl v roce 2016 implantován tzv. DES sten, trpěl cukrovkou a byly mu naměřeny vysoké hodnoty CRP, indikující těžký zánětlivý stav. Namísto toho byl převeden na plnou perorální výživu, byla ukončena infuzní terapie, a ačkoliv se hodnoty CRP nevrátily na normální úroveň, byl následně propuštěn bez kontrolního vyšetření CT, byla mu vysazena antibiotika a nebyl poučen o svém vážném zdravotním stavu, pouze mu bylo sděleno bez bližší specifikace, aby dodržoval dietní stravu. Za deset dní u něho propuklo akutní onemocnění slinivky znovu a krátce po hospitalizaci u vedlejší účastnice zemřel na sepsi organizmu. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně líčí průběh soudního řízení, včetně obsahu odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Jde-li o samotné důvody ústavní stížnosti, stěžovatelka, dovolávajíc se nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí tzv. extrémním nesouladem právních závěrů a skutkových zjištění, což se má konkrétně týkat absence poučení od vedlejší účastnice a vadného propuštění z první hospitalizace, kteréžto skutečnosti prý byly bez pochybností zjištěny. Soudy nižších stupňů za podstatné považovaly, že otec odmítl endosonografické vyšetření a vyšetření ERCP, neboť v důsledku toho vedlejší účastnice nemohla zvolit lékařský postup nejvhodnější vzhledem k jeho objektivnímu stavu. K fatálnímu následku mělo vést i to, že otec vyhledal lékařkou pomoc po 10 dnech od první hospitalizace, ačkoliv bolesti břicha vnímal již dva dny po propuštění. Tuto skutečnost však stěžovatelka rozporuje a k jejímu vyvrácení, jak dále uvádí, navrhovala i svůj účastnický výslech. Soudům nižších stupňů vytýká i to, že odborné poznatky plynoucí ze znaleckého zkoumání vyzdvihly nad ostatní zjištěné poznatky a provedené důkazy, a to zejména ohledně absence poučení a vadného propuštění, buď přehlédly, nebo je v odůvodnění napadených rozsudků bagatelizovaly. 7. V návaznosti na to stěžovatelka upozorňuje, že její otec byl propuštěn M. Š., který nebyl jeho ošetřujícím lékařem, a stalo se tak bez kontrasignace vedoucího příslušného oddělení. Upozorňuje na výpověď tohoto lékaře ohledně (ne)poučení pacienta. Podle stěžovatelky jde o podstatnou "skutkovou rovinu", kterou se soudy odmítly dostatečně zabývat a která představuje meritum věci a primární otázku sporu. Soudy se podle ní měly zabývat tím, zda vedlejší účastnice poskytla otci péči lege artis, nikoliv zda počínání vedlejší účastnice a chování jejího otce vedlo k fatálnímu následku. Podle stěžovatelky přitom bylo jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastnice své povinnosti porušila, a tuto skutečnost nemůže zvrátit žádný z ostatních poznatků a důkazů, přičemž obecné soudy nezkoumaly, jakým způsobem mohlo nesprávné propuštění a s tím spojená absence poučení ovlivnit fatální následek či se o něj přičinit. 8. Nadto je stěžovatelka názoru, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně v procesu dokazování a hodnocení důkazů, jde-li o zmíněné propuštění a nesprávné poučení pacienta. Měly totiž za to, že jde o okolnosti, k jejichž posouzení se musí vyjádřit znalec, s čímž však nesouhlasí. To, že M. Š. nebyl ošetřujícím lékařem a bez poučení propustil pacienta do domácího léčení, je zcela dostatečným skutkovým pokladem pro závěr soudu, že šlo o postup porušující standard lege artis. Znalec se mohl vyjádřit jen k tomu, jaké mělo předmětné porušení vliv na poruchu zdraví jejího otce. 9. Stěžovatelka dále upozorňuje na důkazy a poznatky, které neodpovídají závěrům znaleckého posudku. Soudní znalec MUDr. Václav Maznáč uvedl, že endosonografické vyšetření a vyšetření ERCP byly zásadními vyšetřeními pro stanovení správné diagnózy a zdravotního stavu, což však zpochybnil znalec MUDr. Michal Hondl. V řízení vyšlo najevo, že vedlejší účastnice neměla žádnou představu o tom, jaké onemocnění či porucha zdraví abdominální oblasti pacienta trápí, kdy zánět indikovala jen na podkladě CRP markerů. Prvotní vyšetření o zdravotních potížích nezjistilo nic, stejně tak jako sonografické vyšetření, jehož intepretaci zpochybňovala. Proto namítla, že vedlejší účastnice nevyšetřila pacienta veškerými dostupnými prostředky, přerušila příliš brzy terapii a předčasně ho propustila do domácího léčení bez potřebné medikace. MUDr. Václav Maznáč sice poukázal na to, že se její otec nepodrobil výše uvedeným