IV.ÚS 17/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 17/23 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) M. G., 2) J. G. a 3) M. J., všech zastoupených JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2022 č. j. 5 To 39/2022-4545 a výroku I usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2022 č. j. 50 T 4/2017-4511, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaevidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 17/23, se stěžovatelé 1) a 2) domáhají zrušení bodu 1 a 2 výroku I v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zároveň navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Ústavní stížností, zaevidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 20/23, se stěžovatelé 2) a 3) domáhají zrušení bodů 3 až 6 výroku I v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu a zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 3. Usnesením ze dne 7. 2. 2023 č. j. IV. ÚS 17/23, II. ÚS 20/23-26 Ústavní soud spojil shora uvedené ústavní stížnosti ke společnému řízení s tím, že řízení o nich bude nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 17/23 a podle Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 č. Org. 01/23 bude soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Jan Filip. 4. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným usnesením krajský soud rozhodl výrokem I podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, o zabrání vyjmenovaných věcí (nemovitostí a finančních částek získaných prodejem automobilů) ve vlastnictví stěžovatelů, výrokem II zamítl návrh na zabrání dalších věcí (střelných zbraní) a výrokem III zamítl návrh na zabrání finanční částky 1 366 219,27 Kč. Ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 50 T 4/2017 byl T. J. (dále jen "odsouzený") spolu se svou tehdejší manželkou odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a trest propadnutí věci (finančních prostředků, virtuální měny bitcoin, zbraní a střeliva). O zabrání dalších věcí rozhodl krajský soud ve zvláštním veřejném zasedání, aby mohl prozkoumat okolnosti jejich pořízení. Po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že některé nemovitosti byly hrazeny kompletně ze zdrojů odsouzeného, který tímto způsobem spotřebovával zdroje získané trestnou činností. I u ostatních nemovitostí nebylo prokázáno, že by mohly být hrazeny ze zdrojů stěžovatelů, nýbrž buď z účtů odsouzeného, nebo z účtů směnárny virtuálních měn, s nimiž neměli stěžovatelé žádné propojení (na rozdíl od odsouzeného). Předmětem jedné kupní smlouvy byl navíc dům, kde bydlel odsouzený s rodinou. Osobní automobily byly registrovány na stěžovatele, nicméně s nimi disponoval odsouzený. Z výpisů z bankovních účtů rovněž vyplývá, že odsouzený uhradil kupní cenu za tyto automobily. 5. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé a odsouzený stížnosti, které vrchní soud zamítl napadeným usnesením. Vrchní soud dospěl k závěru, že mezi zabranými věcmi a spáchanou trestnou činností je věcná souvislost. Bylo prokázáno, že odsouzený a jeho manželka neměli takové legální příjmy, aby mohli předmětné věci pořídit z nich (přesto je prokazatelně pořídili). Tyto skutečnosti stěžovatelé ani odsouzený nedokázali relevantně zpochybnit. Trestnou činností byl získán prospěch přesahující 17 milionů korun (zejména vzhledem k měnícímu se kurzu bitcoinu mají tyto výnosy v době rozhodování hodnotu přesahující 600 milionů korun). Hodnota zabraných věcí pak přesahuje částku 14 milionů korun, pročež zabrání nepředstavuje nepřiměřený postup. Zbývající část výnosů v podobě virtuální měny bitcoin (přesahující 600 milionů korun) se dosud nepodařilo zajistit. Vrchní soud tak uzavřel, že odsouzený nadále disponuje výnosy z trestné činnosti mnohonásobně převyšující hodnotu zabraných věcí. Finanční toky, za něž byly věci pořízeny, byly dostatečně rozkryty. Námitkou, že krajský soud uvedl špatně odkaz na § 230 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se vrchní soud nemohl zabývat, neboť šlo toliko o procesní rozhodnutí, které nemělo vliv na zákonnost zabrání věci. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé namítají, že nebyla splněna základní zákonná podmínka pro zabrání shora uvedených věcí. Skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. V první řadě oba soudy neposoudily nutnost uložení ochranného opatření v situaci, kdy byl odsouzenému uložen citelný trest odnětí svobody a trest propadnutí věci. Nadto nebylo ani prokázáno, že by zabrané věci byly výnosem z trestné činnosti odsouzeného. Soudy ani nezjišťovaly, jakým způsobem se dané věci dostaly do vlastnictví stěžovatelů, natož aby prokázaly souvislost mezi nabytím vlastnictví a konkrétní trestnou činností. Rozhodnutí tak nesplňují ústavní požadavek náležitého odůvodnění. Rozhodnutí krajského soudu pak obsahuje logický rozpor, neboť výrokem I zabral prostředky pocházející ze stejných bankovních účtů jako prostředky, které naopak výrokem III nezabral. K extrémnímu nesouladu v závěrech soudů došlo nezohledněním časových souvislostí jednání stěžovatelů a odsouzeného, neboť soudy rozhodné skutkové okolnosti posoudily toliko povrchně (část údajného využití výnosů z trestné činnosti se odehrála před jejím spácháním). Při výpočtu hodnoty zabraných věcí soudy opomněly (za účelem přiměřenosti tohoto opatření) zohlednit hodnotu věcí, jichž se týkal trest propadnutí věci (zejména internetové měny). Dále se soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezabývaly dobrou vírou stěžovatelů při nabývání vlastnictví. 7. Dále stěžovatelé namítají, že řízení bylo zatíženo podstatnou procesní vadou. Krajský soud rozhodl v hlavním líčení o výhradě rozhodnutí o ochranném opatření s odkazem na § 230 odst. 2 trestního řádu, a nikoliv § 230 odst. 3 trestního řádu, který je podle stěžovatelů pro rozhodnutí o ochranném opatření stěžejní. Rozhodl-li krajský soud chybně, nelze tuto vadu přičítat k tíži stěžovatelům. O ochranném opatření není pak možné v takové situaci rozhodnout, neboť tím vznikla překážka věci rozhodnuté, což potvrzuje i komentářová literatura. Zároveň nebyly splněny podmínky pro vyhrazení rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání, neboť soudy již žádné další nové důkazy neprováděly (navzdory znění § 230 trestního řádu). V odsuzujícím rozsudku krajský soud vyjádřil závěr, že rozhodné okolnosti nebyly jednoznačně prokázány, čímž měla věc pro soudy skončit. Za další procesní pochybení považují stěžovatelé to, že postavení účastníka nebylo přiznáno druhé odsouzené osobě, která je ve skutečnosti vlastníkem části věcí, která je manželkou odsouzeného stěžovatele. Vrchní soud toto pochybení uznal, avšak sám je zcela nedostatečně "napravil" tím, že této osobě pouze doručil konečné rozhodnutí, čímž jí připravil o její procesní práva. 8. Dále stěžovatelé namítají, že oba soudy dospěly k závěru o zisku zabíraných věcí z trestné činnosti v rozporu se zásadami provádění a hodnocení důkazů. Soudy v podstatě nepřípustně obrátily důkazní břemeno a závěr o nelegálních zdrojích příjmů dovodily ze skutečnosti, že odsouzení i stěžovatelé nedokázali doložit legální zdroje příjmů pro nabytí zabíraných věcí. Odsouzení a zúčastněné osoby nemají žádnou povinnost cokoliv tvrdit ani prokazovat. V dané věci se přitom nabízely možnosti zisku uvedených příjmů (např. z