IV.ÚS 170/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 170/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 33 Cdo 1177/2020-220 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 č. j. 27 Co 294/2017-191, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 27 Co 294/2017-200, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Jílové u Prahy, sídlem Masarykovo náměstí 194, Jílové u Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení části výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve znění opravného usnesení, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 3. 2017 č. j. 6 C 281/2016-63 a dále výroků II. a III. rozsudku krajského soudu, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a dále v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal zaplacení částky 555 804,79 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatel neprokázal, v jakém rozsahu byly jím posléze vedlejšímu účastníkovi účtované práce skutečně provedeny. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek") krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 82 171,70 Kč s příslušenstvím, a co do částky 473 633,09 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). V odůvodnění oproti závěrům okresního soudu shledal nárok stěžovatele zčásti prokázaným a důvodným. Přitom krajský soud především uvedl, že ze smlouvy nazvané "smlouva o spolupráci" vyplývá, že povinnost zajistit řádné zjištění množství odvezených skládkových odpadních vod měl stěžovatel a nikoli vedlejší účastník. Krajský soud doplnil dokazování fakturami vztahujícími se k ceně vyúčtované stěžovatelem za odpadní vody vyvezené do čističek odpadních vod. Z faktury vystavené dodavatelem Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s., za odpadní vodu ke zpracování za období II. čtvrtletí 2016 krajský soud zjistil, že stěžovatel v předmětném období odvezl ke zpracování celkem 337,56 m3 vody. K doplňujícímu dotazu krajského soudu na Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s., bylo dále ze sdělení uvedeného dodavatele a příloh k nim připojených zjištěno, že v období května 2016 (kromě 1. 5. 2016) bylo na čističku odpadních vod I. Mladá Boleslav stěžovatelem odevzdáno ke zpracování celkem 110,85 m3 vody a v červnu 2016 celkem 154,22 m3. Krajský soud rovněž vyložil, proč z ostatních faktur neučinil žádná skutková zjištění. Krajský soud hodnotil provedené důkazy, včetně uvedených faktur za likvidaci dovezené odpadní vody stěžovatelem na předmětné čističky ve spojení s doplněnými tvrzeními stěžovatele, a to i ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů v trestní věci stěžovatele (zprošťující rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 12. 2018 č. j. 17 T 34/2017-1206 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019 č. j. 13 To 58/2019-1243). V předmětném řízení bylo zejména svědeckou výpovědí svědka R. N. prokázáno, že vážní lístky, na základě kterých stěžovatel vyúčtoval své služby vedlejšímu účastníkovi a které měly sloužit k prokázání množství odpadní vody, neodpovídaly řádně provedenému vážení množství odebrané vody, neboť údaje na nich uvedené byly jím stanoveny pouze odhadem, což odpovídalo i odůvodnění výše uvedeného trestního rozsudku, jímž byl proveden důkaz jeho přečtením (viz body 11 až 13 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Krajský soud proto učinil své závěry zejména na základě listinných důkazů, a to včetně sdělení Magistrátu města Kladno a příloh k němu připojených, a dovodil, že stěžovatel v řízení neprokázal, jaké množství odpadní vody bylo ze skládky Radlík v předmětném období odvezeno a neprokázal ani souvislost v květnu 2016 a červnu 2016 odvezené vody s odpadními tekutinami likvidovanými na čističce odpadních vod Dubí v měsíci červenci a srpnu 2016. Naopak, šlo-li o odpadní vodu stěžovatelem odvezenou ke zpracování na čističce odpadních vod I Mladá Boleslav v průběhu měsíce května 2016 a června 2016, dospěl krajský soud, a to na rozdíl od okresního soudu, k závěru, že lze mít bez rozumných pochybností za to, že tato likvidovaná voda byla vyvezena ze skládky Radlík, neboť na podkladě provedených důkazů nemohla pocházet z jiného zdroje (viz body 19 a 20 odůvodnění rozsudku krajského soudu). V měsíci květnu 2016 při množství likvidované odpadní vody 110,85 m3 šlo o částku 34 363,50 Kč a v měsíci červnu 2016 při množství likvidované odpadní vody 154,22 m3 šlo o částku 47 808,20 Kč, proto krajský soud stěžovateli přiznal celkem částku 82 171,70 Kč se shora uvedenými úroky z prodlení. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v potvrzujícím výroku o věci samé jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Souběžně s dovoláním podal stěžovatel i ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 93/20 odmítnuta jako předčasná. 5. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozhodnutí krajského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz; dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125). II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v odůvodnění zprošťujícího trestního rozsudku, ze kterého krajský soud v předmětné věci vycházel, trestní soud obsah provedených důkazů nepřesně interpretoval. Krajský soud, aniž by provedl důkaz jednotlivými potvrzeními, převzal za svá skutková zjištění trestního soudu obsažená pod bodem 26. odůvodnění trestního rozsudku, tj. zjištění o datech a množství odpadní vody převzaté p. M. od stěžovatele. Hodnotil-li krajský soud předložené důkazy a tvrzení stěžovatele ve spojení se zjištěními uvedenými v rozhodnutí trestního soudu, když tato zjištění krajský soud učinil mimo jiné z vadného odůvodnění trestního rozsudku, porušil tím projednací zásadu a zásadu ústnosti soudního řízení a také procesní pravidla pro provádění důkazu, když k závěrům o neunesení důkazního břemene stěžovatelem dospěl na základě podkladů, které k důkazu sám neprovedl a neprovedl je ani okresní soud, když je provedl v jiném řízení trestní soud. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na § 135 odst. 1 o. s. ř., a namítá, že závazný pro soud je pouze výrok rozsudku v trestní věci, nikoliv však jeho odůvodnění. Vyvodil-li krajský soud z důkazů provedených trestním soudem v jiném řízení, pro stěžovatele nepříznivé závěry, aniž by sám zjistil skutečný obsah každé jednotlivé listiny, a umožnil stěžovateli se k nim vyjádřit, porušil zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení a tím i právo stěžovatele na soudní ochranu. Krajský soud tak uvedeným postupem odňal stěžovateli možnost se k provedenému důkazu vyjádřit v souvislostech potřebných p