IV.ÚS 170/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 170/23 ze dne 23. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů J. N. a E. N., zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2022 č. j. 36 Co 248/2022-166, kterým byl potvrzen VII. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. května 2022 č. j. 42 C 495/2020-133, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. N., zastoupené J. N., opatrovnicí, Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení části I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé a jejich dcera K. N. [dále jen "první vedlejší účastnice" ], se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejším účastníkovi Středočeském kraji (za účasti obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s.), zaplacení částky 272 743,32 Kč. Právní předchůdkyně vedlejšího účastníka (Nemocnice s poliklinikou Příbram) byla uznána odpovědnou za škodu způsobenou protiprávním jednáním při narození první vedlejší účastnice, která utrpěla vážné poškození zdraví s trvalými následky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2022 č. j. 42 C 495/2022-133 zamítl žalobu stěžovatelů a první vedlejší účastnice výrokem I. o zaplacení první vedlejší účastnici částky 236 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem II. uložil povinnost žalovanému zaplatit první vedlejší účastnici částku 16 510 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu první vedlejší účastnice na zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 16 510 Kč za období od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem IV. uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 13 510,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem V. zamítl žalobu s návrhem, aby vedlejší účastník zaplatil společně a nerozdílně stěžovatelům a první vedlejší účastnici zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 13 510,72 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem VI. zamítl žalobu první vedlejší účastnice na zaplacení částky 13 510,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení vedlejším účastníkem, výrokem VII. zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 6 122,60 Kč stěžovatelům se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 3. 2021 do zaplacení, výrokem VIII. uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 13 641,48 Kč k rukám právního zástupce stěžovatelů, výrokem IX. uložil povinnost první vedlejší účastnici zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč a výrokem X. uložil povinnost první vedlejší účastnici zaplatit třetí vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč. 3. K odvolání stěžovatelů a první vedlejší účastnice rozhodoval ve věci Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 č. j. 36 Co 248/2022-166 rozsudek obvodního soudu ve výrocích VII. a VIII. potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., IX. a X. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). A dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi 300 Kč a vedlejší účastnici 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že městský soud porušil jejich ústavně zaručená práva tím, že jim nepřiznal částku 6 122,60 Kč, již byli nuceni vynaložit za právní zastoupení v řízení o udělení souhlasu s právním jednáním člověka omezeného na svéprávnosti první vedlejší účastnice, protože v důsledku jednání vedlejšího účastníka došlo k vážnému poškození zdraví s trvalými následky. Stěžovatelka jako opatrovník první vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb s právním zástupcem, který první vedlejší účastnici v řízení o udělení souhlasu zastupoval. Dle názoru stěžovatelů jde nepochybně o účelně vynaložené náklady řízení, což stěžovatelé v obdobné právní věci týchž účastníků doložili vyhovujícím rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 4. 2021 č. j. 10 C 271/2019-129. 5. Stěžovatelé při podání žalobního návrhu (jeho rozšíření) považovali uplatnění svého nároku za souladné s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a současně vycházeli i z předchozích rozhodnutí obvodního soudu, který jejich nárok posoudil jako důvodný. Rozhodovací činnost obecných soudů by měla být nejen předvídatelná, ale též, a to zejména, ve skutkově shodných právních věcech založena na shodném právním hodnocení zjištěných skutečností. Nepředvídatelnost soudního rozhodnutí (i bez odpovídajícího poučení) je pak zjevným porušením práva na spravedlivý proces. Nelze v posuzované právní věci také přehlédnout, že stěžovatelé nebyli obvodním soudem odpovídajícím způsobem poučeni o jejich procesních právech a povinnostech. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož část I. výroku byla napadena ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, resp. žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 věta první téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 2. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i zásadu minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nálezy ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203) a ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jejich nositele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo. 3. Při posouzení námitek stěžovatelů je především nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Nepřipouští-li přitom zákonodárce podání řádného či mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí nepřevyšujícímu stanovené peněžité plnění [§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu 10 000 Kč či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu 50 000 Kč], nedává rozumný smysl, aby postavení Nejvyššího soudu v těchto věcech fakticky suploval Ústavní soud. 4. Ústavní soud dal proto ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 a ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (podle zásady de minimis non curat praetor). Co do oněch výjimečných situací jde zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08; us