IV.ÚS 1700/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1700/20 ze dne 29. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2020 sp. zn. 7 Tdo 187/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2019 sp. zn. 67 To 385/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. července 2019 sp. zn. 3 T 30/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej podle § 146 odst. 1, § 67 odst. 3, § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 30 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku současně stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o nároku na náhradu škody. 3. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle zjištění obvodního soudu dopustil tím, že dne 15. 1. 2019 v době mezi 22:50 hod. a 23:10 hod. v Praze 1, v označeném klubu, jako člen ostrahy při vyvádění poškozeného R. B. (dále jen "poškozený") kvůli jeho nevhodnému chování z klubu ven chytil poškozeného jednou rukou za jeho levou paži v oblasti zápěstí a druhou rukou v oblasti tricepsu, poté mu levou paži zkroutil do tzv. páky, zatímco za pravou paži držel poškozeného jiný člen ostrahy klubu, přičemž kroutivým pohybem v oblasti palcové hrany levého zápěstí způsobil poškozenému nekomplikovanou zlomeninu dolního konce levé kosti vřetenní, provázenou bolestivostí a poruchou funkce levé horní končetiny s omezením obvyklého způsobu života nejméně po dobu sádrové fixace paže, tj. do 13. 2. 2018 (pozn. Ústavního soudu: má být do 13. 2. 2019"), kdy byla sádrová fixace poškozenému z jeho paže sejmuta a následovala rehabilitace. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným rozsudkem částečně zrušil rozsudek obvodního soudu, a to ve výroku o trestu, přičemž nově stěžovatele odsoudil podle § 146 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 15 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku mu současně stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho vina "nebyla prokázána nade vší pochybnost", a trvá na tom, že nebylo dostatečně zjištěno, zda se dopustil skutku, jak je popsán ve výroku o vině, resp. zda je toto jednání trestným činem, a proto měl být obžaloby zproštěn. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového děje odpovídá skutečnosti, má soud volit variantu pro obviněného příznivější. Soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu nulla poena sine lege. 7. Podle stěžovatele soudy nedbaly zásady subsidiarity trestní represe a nevzaly v potaz, že v jeho jednání absentovala subjektivní stránka, a to úmysl přímý i nepřímý, neboť poškozený se v době incidentu choval naprosto nevhodným způsobem a odmítal opustit prostor, v němž se nacházet neměl. Stěžovatel byl následně se svědkem M. L. požádán, aby poškozeného z klubu vyvedli, neboť ten jej opakovaně odmítal opustit, k čemuž musel stěžovatel vyvinout určitou sílu. Jednání stěžovatele mohlo v jistém směru postrádat legálnosti, nicméně bylo legitimní. Zranění poškozeného pak vzniklo nešťastnou náhodou, možná i v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, který však v dané situaci s ohledem na chování poškozeného nemohl nic jiného učinit. 8. Jde-li o pojem ublížení na zdraví, stěžovatel dovozuje, že nikoliv každou poruchu zdraví je možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví, není tak rozhodná pro posouzení charakteru úrazu. Nelze se tedy mechanicky omezit na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo dobu trvání poruchy na zdraví, neboť posuzování každého případu musí být komplexní a individuální. Pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu nestačí subjektivní pocit poškozeného, ale změny na zdraví musí být objektivizovány. Podle stěžovatele není možné při právním posuzování jednání pachatele vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž se útok stal, jaké nebezpečí pro napadenou osobu z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozeného nastaly a jak dlouho trvaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílen