IV.ÚS 1701/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1701/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Alice Crites a Michaela Rabinovitz, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 415/2023-586, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022 č. j. 18 Co 187, 188/2022-553 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. července 2021 č. j. 18 C 53/2014-485, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. prosince 2021 č. j. 18 C 53/2014-512, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a právnické osoby Muzeum města Prahy, příspěvková organizace, sídlem Kožná 475/1, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízeních, která byla ukončena napadenými rozhodnutími, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a bylo porušeno jejich vlastnické právo. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že právní předchůdkyně stěžovatelů se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení částky 2 274 256 Kč s příslušenstvím a další žalobou částky 2 026 849 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jejího spoluvlastnického podílu na konkretizovaných nemovitých věcech v katastrálním území Staré Město, přičemž řízení o těchto žalobách bylo spojeno. Obvodní soud napadeným rozsudkem (třetím v pořadí), ve znění doplňujícího usnesení uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 292 472,53 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a stejnou částku stěžovateli (II. výrok), zastavil řízení v části, kterou se stěžovatelka a stěžovatel domáhali zaplacení specifikovaného úroku z prodlení (III., IV., VII. a VIII. výrok), zamítl žalobu v částech, jimiž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 847 621,14 Kč s příslušenstvím a stěžovatel stejné částky s příslušenstvím (V. a VI. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (IX. až XI. výrok). Obvodní soud posuzoval uplatněný nárok podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž k vydání bezdůvodného obohacení je pasivně věcně legitimována vedlejší účastnice. Výše bezdůvodného obohacení nemůže být odvozena od dohody uzavřené vedlejší účastnicí s ostatními spoluvlastníky, ale musí být určena znalcem, aby byla postavena najisto výše obvyklého nájemného v rozhodných obdobích za jednotlivé místnosti podle jejich využitelnosti. 3. Na základě odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé V. a VI. v rozsahu částek 375 580 Kč s příslušenstvím a 317 680 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců a ve výrocích o nákladech řízení IX., X. a XI. (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění vyjádřil souhlas se všemi závěry obvodního soudu, který své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil a vypořádal se všemi právně významnými skutečnostmi pro danou věc; mimo jiné také vysvětlil, proč vycházel z jiného než stěžovateli preferovaného a pro ně výhodnějšího znaleckého posudku. V odvolacím řízení městský soud provedl důkaz novým znaleckým posudkem Vysoké školy ekonomické předloženým stěžovateli, který se kriticky vyjadřoval k posudku znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s. (dále jen "GTV"), z něhož soudy vycházely, nicméně i přes chyby tohoto posudku byla výsledná částka za jeden rok odhadu nájemného podle městského soudu prakticky totožná, byť šlo o různá období. Správně podle městského soudu rozhodl obvodní soud i o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. podle principu úspěchu ve věci, neboť nebyly dány podmínky pro postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř., protože výše plnění nezávisela na znaleckém posudku; posudkem byla toliko prokázána důvodnost obrany vedlejší účastnice proti stěžovateli uplatněnému nároku, který vycházel z dohody uzavřené vedlejší účastnicí s ostatními spoluvlastníky předmětné budovy. 4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud zjištěním, že stěžovatelé neformulovali žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost, a dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení bylo dovolání objektivně nepřípustné. Dále připomenul, že v dovolacím řízení se může zabývat toliko otázkami právními, nikoliv skutkovými, takže se bez dalšího nemůže vyjadřovat ani k hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, tedy ani k hodnocení důkazu znaleckým posudkem, když u tohoto druhu důkazů se toliko hodnotí, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat a zda nejsou v rozporu s ostatními důkazy a s pravidly logického myšlení, přičemž z těchto hledisek soudy formulovaly důvody upřednostňující posudek GTV, z něhož při rozhodování vycházely. Výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí věci bez právního důvodu odpovídá u nemovité věci v zásadě částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu, jehož rozsah bývá určován znaleckým posudkem, a nelze ji bez dalšího dovodit z neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi stranami konkrétního sporu nebo dokonce z nájemní smlouvy uzavřené mezi odlišnými subjekty, neboť je třeba zohlednit individuální autonomii vůle jednotlivých smluvních stran. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4337/2018) je pro určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí nemovité věci rozhodný aktuální stav a její skutečné využití. II. Argumentace stěžovatelů 5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, ve stručnosti řečeno, že ve věci nebylo rozhodováno podle závěrů znaleckého posudku, který si vyžádal obvodní soud, a že soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely z nesprávné výměry plochy. Podle stěžovatelů obecné soudy postupovaly nesprávně, když určily výši bezdůvodného obohacení (respektive její náhrady) za pomoci podlahové plochy zjištěné na základě posudku znaleckého ústavu GTV, protože tento znalecký posudek se nevyrovnává s tím, že některé prostory v uvedené budově nebyly využívány jako obchodní, ač mohly, což také vedlo k nesprávnému zjištění výše bezdůvodného obohacení. Městský soud přitom konstatoval, že posudek ústavu GTV trpí mimo jiné metodologickými vadami, přesto z něho vycházel, když v tomto posudku určená výše bezdůvodného obohacení se má v zásadě shodovat s jinými znaleckými posudky; v tomto ohledu ovšem městský soud nezohlednil, že tyto znalecké posudky byly vyhotoveny s odstupem pěti let. 6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich právní předchůdkyně postupovala správně, když se domáhala stejné výše náhrady, jakou vedlejší účastnice poskytovala ostatním spoluvlastníkům předmětné budovy, protože žádný důvod pro odlišení - ani soudy zmiňovaná specifická autonomie vůle - zjistitelný podle stěžovatelů není. Jak již bylo uvedeno, podle stěžovatelů měly pro zjištění výše bezdůvodného obohacení soudy vycházet z posudku znalkyně Ing. Ludmily Kohoutové a v případě pochybností o výměře plochy, kterou vedlejší účastnice na úkor stěžovatelů využívala, měly vycházet z posudku znaleckého ústavu obchodní společnosti Moore Stephens ZNALEX, s. r. o. (dále jen "ústav ZNALEX"). K posudku ústavu GTV stěžovatelé ještě v ústavní stížnosti namítají, že neoceňuje asi 13 % plochy, jež přitom rovněž musí být zahrnuta do výpočtu výše bezdůvodného obohacení. Konkrétně pak stěžovatelé namítají, že naposledy uvedený zpracovatel znaleckého posudku do podlahové plochy nezapočítával kuchyňky, plochu recepce a plochu sociálních zařízení. Toto metodické pochybení podle stěžovatelů představuje částku přesahující 528 000 Kč za rok v rámci povinnosti vedlejšího účastníka k náhradě bezdůvodného obohacení. Stěžovatelům konečně nemůže jít k tíži, že vedlejší účastník některé prostory využívá méně lukrativním způsobem jako studovnu a knihovnu, když také u nich se mělo vycházet z toho, že mohou být použity jako obchodní pr