IV.ÚS 1702/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1702/18 ze dne 4. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Aleny Prokšové, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 32 Cdo 5718/2017-325, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2015 č. j. 30 Co 116/2015-287 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. srpna 2014 č. j. 12 C 232/2008-259, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") se podává, že v posuzované věci se stěžovatelka jako provozovatelka zdravotnického zařízení (poskytovatelka zdravotní péče) v oboru gynekologie - porodnictví domáhala po vedlejší účastnici doplatku úhrady za zdravotní péči, kterou poskytla pojištěncům vedlejší účastnice v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2007. Poté, co vzala žalobu částečně zpět v důsledku úhrad, provedených vedlejší účastnicí v průběhu řízení před obecnými soudy, požadovala doplatek za rok 2006 ve výši 234 725 Kč a za rok 2007 ve výši 217 019 Kč. 3. Obvodní soud poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 4. 2009 č. j. 12 C 232/2008-54, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 1. 2010 č. j. 30 Co 479/2009-89, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3067/2010, rozhodl napadeným rozsudkem, jímž uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 101 048,38 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 350 695,62 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 13 643 Kč (výrok III). 4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku pod bodem II potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud setrval na výkladu § 17 a 40 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), podle něhož zdravotní pojišťovny jsou povinny platit úhrady za poskytnutou zdravotní péči, avšak v rozsahu daném regulačními omezeními. Dovodil dále, že vzhledem k § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění je při stanovení výše úhrad třeba vycházet z příslušné úhradové vyhlášky, přičemž není podstatné, zda a jak byl způsob výpočtu úhrady řešen konkrétní smlouvou či jejím dodatkem. 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, že se dovolání zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud s odkazy na svou rozhodovací praxi a judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že úprava limitace výše úhrady obsažená v úhradových vyhláškách pro 1. pololetí 2006 a pro rok 2007 v individuálních poměrech souzené věci aplikovatelná je, kdy na základě individuálního posouzení věci městský soud uzavřel, že žalobou uplatněná částka nepředstavuje úhradu za zdravotní péči nutnou a neodkladnou (která by mohla být hrazena i nad limit daný úhradovou vyhláškou), případně za zdravotní péči, u níž by vzhledem k judikaturním závěrům neměl být aplikován úhradový limit. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, stejně tak se závěrem, že zvýšení bodového ohodnocení zdravotních výkonů nelze posoudit jako skutečnost zakládající právo poskytovatele zdravotní péče na úhradu nad limit stanovený úhradovou vyhláškou. Bodové ohodnocení zdravotních výkonů jako jeden z komponentů mechanismu k určení regulované ceny zdravotních služeb v určitém segmentu zdravotnictví hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění nelze mít za zvláštní, individuální okolnost konkrétního případu, která by mohla právě v onom případě odůvodnit překročení limitu. Nelze též vyhovět požadavku stěžovatelky na přepočítání hodnoty průměrné úhrady na jednoho unikátního pojištěnce v referenčních obdobích, tedy na modifikaci vzorce k zjištění maximální úhrady, stanoveného v posuzovaných úhradových vyhláškách. II. Argumentace stěžovatelky 6. Argumentaci v obsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout tak, stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila a rovněž dokládala, že poskytuje péči pojištěnkám vedlejší účastnice hluboko pod celostátním průměrem. Tato skutečnost má samozřejmě dopad na činnost stěžovatelky, na provoz ordinace, na úhradu s tím spojených nákladů a vysokou zadluženost stěžovatelky, kdy její činnost je dotována prostřednictvím úvěrů. Stěžovatelka má za to, že regulovaná výše úhrady musí být za určitých okolností prolomena ve prospěch poskytovatele služeb. 7. Samotná regulace je neústavní, a to ve vztahu k úhradám zdravotní péče, zejména za situace, kdy ve vztahu ke stěžovatelce je přistupováno způsobem, který pro ni znamená pokles i tzv. základních měsíčních úhrad od doby zahájení soudního řízení, tj. od roku 2012 do současné doby (sc. doby podání ústavní stížnosti). Tím, že úhrada poskytnutá stěžovatelce je limitována, pak nepokrývá ani nezbytné náklady poskytované zdravotní péče, tj. náklady za provoz ordinace a výplatu sestry. Stěžovatelka tvrdí, že výkladem zaujatým obecnými soudy došlo k její diskriminaci způsobem, který zcela popírá právo stěžovatelky podnikat. V důsledku provedeného výkladu dochází k situaci, kdy nejsou předem známa žádná objektivní a ověřitelná kritéria, podle nichž by bylo možné jednoznačně rozhodnout, jaká péče stěžovatelkou poskytnutá bude uhrazena a jaká nikoli. V daném případě stěžovatelka nemá možnost předvídat, jakým způsobem může poskytovat zdravotní péči. Stěžovatelka se dozvídá o úhradách za svoji péči až s odstupem, a v tomto směru stěžovatelka namítá absolutní nekontrolovatelnost, nemožnost transparentního vyúčtování ze strany vedlejší účastnice, a tudíž porušení práva na soudní ochranu, kdy v podstatě nikdo není schopen v současné době vypočítat, dopočítat a určit, jaká náhrada by měla být stěžovatelce z titulu vykázané péče poskytnuta. Postupem vedlejší účastnice je však stěžovatelka nucena činit to, co zákon neukládá, tedy poskytovat zdravotní péči z vlastních finančních prostředků. III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je opakující se argumentací dovolání, odkázal na obsah napadeného rozsudku a uvedl, že má za to, že ústavní práva stěžovatelky tímto rozhodnutím porušena nebyla. 10. Městský soud a obvodní soud ve svých vyjádřeních odkázaly na obsah napadených rozhodnutí. 11. Vedlejší účastnice ve svém obsáhlém vyjádření zejména uvedla, že veškerou zdravotní péči, kterou stěžovatelka vykázala k úhradě z veřejného zdravotního pojištění a která byla ze strany vedlejší účastnice k úhradě přijata, byla vedlejší účastnicí zcela uhrazena. Z ústavní stížnosti neplyne žádný důvod, pro který by bylo možné uvažovat o rozporu úhradových vyhlášek pro 1. pololetí roku 2006 a pro rok 2007 s čl. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28, 31 a 36 Listiny. Stěžovatelka v řízeních před obecnými soudy netvrdila, že by jí výše poskytnuté úhrady nebyla způsobilá pokrývat ani nutně vynaložené náklady na tuto péči, resp. že by znemožňovala dosažení přiměřeného zisku. Ústavní stížností napadená rozhodnutí se dostatečně vypořádala se závěry Ústavního soudu plynoucími z judikatury týkající se regulace úhrad zdravotních služeb hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, pročež vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost zamítnout. 12. Výše rubrikovaná vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní