IV.ÚS 1702/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1702/21 ze dne 23. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ExaSoft Holding, a. s., sídlem Rudé Armády 651/19a, Karviná, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 1 Afs 444/2020-64 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2020 č. j. 25 Af 44/2018-98, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisového materiálu se podává, že Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "finanční úřad") stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období srpen 2012 ve výši 1 549 683 Kč a rozhodl o povinnosti platit penále ve výši 309 936 Kč. 3. Stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu vedlejší účastník zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že stěžovatelce musí být odepřen nárokovaný odpočet DPH, neboť je zatížen podvodem na dani. Zabýval se třemi podmínkami pro odepření nároku na odpočet DPH: a) Existencí daňového podvodu na DPH, který je vymezen tak, že jedním subjektem není do veřejného odpočtu odvedena částka získaná jako DPH a druhý subjekt si za nestandardních okolností nárokuje její odpočet. Stěžovatelka nárokovala odpočet DPH za dodávku tonerů a kazet do tiskáren od obchodní společnosti A (dále jen "společnost A"), která však za 3. a 4. čtvrtletí roku 2012 neuhradila daňovou povinnost deklarovanou ve svých daňových přiznáních. Společnost A je nekontaktní. Jejím jednatelem se 4 dny před dodávkou zboží stěžovatelce stal D. G. Během těchto 4 dnů (2 z toho jsou víkend) se s ním měla stěžovatelka setkat, navázat spolupráci a dohodnout podmínky obchodu, dále měla společnost A nakoupit zboží od svého dodavatele, zajistit přepravu a dodat zboží stěžovatelce. Společnost A měla se stěžovatelkou ihned začít obchodovat v milionových částkách v srpnu a září 2012, přičemž po těchto dvou měsících byla spolupráce náhle ukončena. V říjnu 2012 se u společnosti A změnil jednatel a novým jednatelem se stala osoba s omezenou svéprávností. Obchody mezi společností A a stěžovatelkou probíhaly bez písemných smluv a ve většině případů k nim nebyly vyjma daňových dokladů vyhotoveny žádné doklady či listiny. Vedlejší účastník popsal personální propojení společnosti A s jejím dodavatelem obchodní společností B, od níž mělo zboží pocházet. Souhrn těchto okolností podle vedlejšího účastníka dokládá existenci daňového podvodu. b) Tím, zda stěžovatelka věděla či mohla a měla vědět, že plnění je zatíženo daňovým podvodem. I tato podmínka byla podle vedlejšího účastníka splněna. Stěžovatelka dodavatelskou společnost A řádně neprověřila, byť šlo o nedávno vzniklou a pro ni neznámou společnost, resp. ignorovala rizikové znaky (časté změny jednatelů, společníků a sídla, virtuální sídlo). Neprověřovala, zda má vůbec internetové stránky. Nedbala, že ke změně jednatele došlo krátce před zahájení spolupráce s ní. Kdyby si jednatele D. G. prověřila, zjistila by z veřejného rejstříku, že jeho podíly v obchodních korporacích C, a D, byly postiženy exekucí. Zjistila by na něj rovněž řadu negativních referencí (z diskuze na stránkách www.centralniregistrdluzniku.cz). Obchod s tonery a cartrigemi je podle vedlejšího účastníka rizikový, neboť jde o malé zboží vysoké hodnoty, které je často předmětem padělků. Přesto stěžovatelka neměla žádný doklad o původu dodaného zboží, od dodavatele nepožadovala certifikáty, ačkoli musela vědět o tom, že výrobce (Hewlett Packard) je vystavuje a doporučuje nákup jen od oficiálních distributorů, jímž společnost A není. Pochybnost vzbuzuje, že v říjnu 2012 společnost A vystavila pro rok 2012 fakturu s pořadovým číslem 1, což naznačuje, že do té doby nevyvíjela činnost nebo nedodržuje souvislou číselnou řadu zaručující průkaznost účetnictví. V obou případech měla tato okolnost vést k obezřetnosti stěžovatelky. Stěžovatelku měl podle vedlejšího účastníka zarazit i údaj na daňovém dokladu, že do zaplacení je zboží vlastnictvím společnosti B. Podezření vyvolává okolnost, že stejně rychle jak spolupráce stěžovatelky a společnosti A začala, tak po dvou měsících a 5 dodávkách skončila bez jakéhokoli vysvětlení, mezi tím obchody dosahovaly milionových hodnot bez písemných smluv a dokumentace. Zboží pořizované stěžovatelkou od společnosti A se pohybovalo na spodní hranici cenového rozpětí jiných jejich dodavatelů, což u dosud neznámého dodavatele (společnosti A) mělo být důvodem k obezřetnosti, zda nízká cena není důsledkem prodeje padělků nebo daňového podvodu, při němž společnost A plánovala neodvést státu daň deklarovanou na daňovém dokladu. c) Tím, zda stěžovatelka přijala rozumná opatření, aby vyloučila svou účast na plnění zatíženém podvodem. Vedlejší účastník vyhodnotil, že daná opatření stěžovatelka nepřijala. Neprověřila si svého obchodního partnera, netrvala na písemném vyhotovení smluv, nezajímala se o původ zboží a jeho certifikaci, ignorovala nejasné či nesprávné údaje na daňových dokladech od společnosti A. 4. Ke stěžovatelčině žalobě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 7. 2019 č. j. 25 Af 44/2018-63 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník nezjistil okolnosti dostatečné pro závěr o daňovém podvodu. Neobstál-li závěr o daňovém podvodu, nebyl dán prostor pro zkoumání, zda stěžovatelka o podvodu věděla či měla vědět a zda učinila rozumná opatření, aby na něm vyloučila svou účast. 5. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2020 č. j. 1 Afs 304/2019-33 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že okolnosti, které nasvědčují existenci daňového podvodu, mohou mít svůj podklad v minulosti (např. obchodní historie), přítomnosti (nestandardní obchodní podmínky) i v době následující po uzavření obchodu (následná nekontaktnost dotčených osob, náhlé ukončení činnosti). I následná nekontaktnost bývalého jednatele D. G. je tak okolnost, která vedle dalších nasvědčuje podvodu. Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí vedlejšího účastníka a uzavřel, že jeho závěr o existenci daňového podvodu obstojí. 6. Následně krajský soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Byl vázán závěrem Nejvyššího správního soudu o existenci daňového podvodu. Dále dospěl k závěru, že vedlejší účastník správně odůvodnil, že byly dány i zbylé podmínky pro odmítnutí nároku na odpočet (vědomost stěžovatelky o podvodu a skutečnost, že nepřijala rozumná opatření, aby svou účast na něm vyloučila). 7. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost, neboť v hodnocení krajského soudu neshledal nezákonnost. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka nesouhlasí s neprovedením svědecké výpovědi předsedy jejího představenstva M. F. a jednatele společnosti A D. G. Je přesvědčena, že jí byla DPH doměřena v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, protože se tak stalo bez opory v zákoně na základě podmínek, které jsou popsány toliko v judikatuře. Zkoumání, zda daňový subjekt věděl či mohl vědět, že dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody, je relevantní jen pro daňové ručení podle § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o DPH"). Nejvyšší správní soud však v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, proč věc neposoudil z hlediska existence podmínek pro vznik daňového ručení a proč aproboval odmítnutí nároku na odpočet DPH pro existenci daňového podvodu, tj. způsobem zákonu neznámým. Napadený rozsudek je tak podle stěžovatelky nepřezkoumatelný. 9. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem o existenci daňového podvodu. Není dán ani podklad pro závěr, že by věděla o jeho spáchání. Namítá, že Nejvyšší správní soud pochybil, když z několika nahodilých událostí dovodil závě