IV.ÚS 1703/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1703/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KAVYL, spol. s r. o., sídlem Mohelno 563, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 23 Cdo 619/2021-228 a výroku I, III, V a VI rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2020 č. j. 47 Co 17/2018-197, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a městysu Štěpánov nad Svratkou, sídlem Štěpánov nad Svratkou 23, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Třebíči (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 21 C 77/2013 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 4. 8. 2017 č. j. 21 C 77/2013-135 uložil stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 164 640 Kč s příslušenstvím a dále smluvní pokutu ve výši 180 000 Kč a současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 89 615,30 Kč a České republice na nákladech státu 11 495 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku I, kterou byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 180 000 Kč (výrok I) a ve zbývající části výroku I změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok II), přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III), vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 5 494,60 K (výrok IV), stěžovatelce uložil nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 6 000,40 Kč (výrok V) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok VI). Krajský soud, jde-li o věc samotnou, dospěl mimo jiné k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vznikl podle § 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nárok na smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení se splněním povinnosti stěžovatelky dokončit dílo v termínu do 30. 4. 2012, tj. od 1. 5. 2012 do doby, než vedlejších účastník od smlouvy o díle odstoupil dopisem ze dne 5. 6. 2012 (tedy celkem 36 dnů). Současně krajský soud odmítl, že by požadavek na úhradu této smluvní pokuty byl v rozporu s dobrými mravy, a ani neshledal důvody k moderaci výše pokuty. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 10 406 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednak stěžovatelčiny námitky nejsou s to založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť příslušný právní argument nebyl v řízení uplatněn a není podložen žádnými skutkovými tvrzeními (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) či stěžovatelka uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) anebo řešení právní otázky odpovídá judikatuře dovolacího soudu, jednak že dovolání (zčásti) neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pokračovat, případně že dovolání není, jde-li o náklady řízení, přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že krajský soud svůj rozsudek odůvodnil nedostatečně, když se náležitě nevypořádal s jejími námitkami, přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že "poměrně formalistickým přístupem" tento rozsudek "posvětil". Konkrétně v souvislosti s její dovolací námitkou, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité a nesrozumitelné, Nejvyšší soud konstatoval, že tento argument v řízení neuplatnila, to ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť tak učinila několikrát (např. ve vyjádření k žalobě nebo závěrečném návrhu). 6. Stěžovatelka připomíná, že k její dovolací námitce, podle níž požadavek vedlejšího účastníka na úhradu smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, uvedl Nejvyšší soud, že tato směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Avšak z odůvodnění napadeného usnesení podle stěžovatelky neplyne, proč by tomu tak mělo být. V souvislosti s námitkou, že celková výše smluvní pokuty je v hrubém rozporu s faktickou cenou díla a že je namístě přikročit k moderaci, Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu shledal, že tato pokuta není nepřiměřeně vysoká k zajišťovanému plnění, kdy reálná hodnota tohoto plnění není relevantní, stěžovatelka má ale za to, že nelze "formalisticky" zavírat oči před tím, že záhy po uzavření smlouvy bylo zřejmé, že k žádnému (proti)plnění nedojde. 7. K námitce, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, Nejvyšší soud uvedl, že jde o tzv. nepřezkoumatelnost, jakožto vadu řízení, kterou se může zabývat, jen je-li dovolání přípustné, nadto podle jeho názoru rozhodnutí není nepřezkoumatelné, pokud nebyly případné nedostatky odůvodnění na újmu uplatnění práv dovolatele. Stěžovatelka tomu oponuje argumentem, že pak by nebylo možné nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 968/18 (N 16/92 SbNU 182) aplikovat. 8. Stěžovatelka, jak dále uvádí, namítla i neplatnost smlouvy o díle z důvodu objektivní nemožnosti provedení díla. Nejvyšší soud jí však vytkl, že neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle stěžovatelčina názoru ovšem není nutno specifikovat "odůvodnění přípustnosti" u každé jednotlivé námitky, ale je to možné uvést i na jednom místě ke všem námitkám. 9. V další části stěžovatelka znovu namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími relevantními námitkami, konkrétně námitkou neplatnosti smlouvy o díle jako celku, či ujednání o smluvní pokutě, a to jednak z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti (přičemž poukazuje na vady projektové dokumentace a na to, že čl. VIII odst. 8.1 smlouvy o díle hovoří o sankci, nikoliv o smluvní pokutě), a jednak proto, že předmětem této smlouvy bylo plnění nemožné (přičemž opět poukazuje na nedostatky projektové dokumentace, jako i na nevyřešení majetkových poměrů, nezajištění financování vedlejším účastníkem, výši nákladů, které by převýšily smluvní cenu díla, a na terénní, klimatické a povětrností podmínky neumožňující provádění díla ve sjednané lhůtě, a upozorňuje na údajně nesprávné zjištění krajského soudu, že k předání dokumentace došlo již 8. 11. 2011). 10. Podle stěžovatelky se obecné soudy nevypořádaly ani s námitkami, že požadavek na úhradu smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku a smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká. Argumentuje tím, že dílo nebylo ani nemělo být podle dohody účastníků realizováno, tedy ani s ním nebylo započato, což plyne i z toho, že vedlejší účastník od smlouvy odstoupil a ani později dílo nerealizoval, a tvrdí, že to je v rozporu se smyslem a povahou smluvní pokuty, a dále že od vedlejšího účastníka nezískala žádné plnění, a ani je získat nemohla, a tudíž po ní nelze požadovat jakoukoliv smluvní pokutu, resp. že faktická cena díla je nulová, a ke smluvní pokutě proto nepřiměřená, takže měla být alespoň moderována. V této souvislosti stěžovatelka označuje argument krajského soudu, že návrh smlouvy o díle zpracovala ona, za nepodložený, a poukazuje na to, že i vedlejší účastník s moderací počítal. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravo