IV.ÚS 1712/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1712/23 ze dne 14. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem, sídlem Jesenická 1757/5, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 11 Tdo 215/2023-723 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2022 sp. zn. 4 To 96/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2021 č. j. 1 T 202/2019-427 byl stěžovatel shledán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Přečinu se stěžovatel dopustil tím, že řídil motorové vozidlo, přestože mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že ve věci rozhodovala podjatá samosoudkyně a rozporoval spáchání přečinu. Tvrdil, že mu správní orgán nedoručil rozhodnutí, kterým rozhodl o zamítnutí odvolání proti správnímu rozhodnutí o spáchání přestupku a uložení zákazu řízení motorových vozidel. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 4 To 96/2021 rozsudek okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele rovněž shledal vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ale snížil mu trest na trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. 3. Krajský soud uvedl, že ve věci nerozhodovala vyloučená soudkyně, neboť usnesením ze dne 11. 3. 2022 č. j. 4 To 17/2022-561 rozhodl, že samosoudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele. Rozhodnutí založil na tom, že samosoudkyně má ke stěžovateli pouze pracovní poměr, neboť opakovaně projednávala jeho trestnou činnost. Informace o tom, že by měl stěžovatel nějak usilovat o její život, se dozvěděla až z usnesení krajského soudu. Komunikace mezi soudcem, který vydal příkaz k zatčení, a soudcem, který rozhoduje o vazbě, není v obecné rovině na závadu. Samosoudkyně podle příkazu k zatčení shledala, že je zde důvod k vazbě a vyjádřila se, že na tomto stanovisku trvá. Ke stejnému závěru došla i soudkyně rozhodující o vazbě. 4. Podle krajského soudu okresní soud provedl veškeré dostupné důkazy v nezbytném rozsahu pro rozhodnutí. Doplnění dokazování vyžádáním materiálů, které by objasnily okolnosti doručování zamítavého rozhodnutí o odvolání proti správnímu rozhodnutí o spáchání přestupku a uložení zákazu řízení motorových vozidel, by nemohlo mít žádný vliv na výrok o vině stěžovatele. Stěžovatel si byl vědom toho, že jeho jednání bylo předmětem trestního stíhání a následně se stalo předmětem přestupkového řízení. Rozhodnutím Městského úřadu Bruntál ze dne 12. 4. 2018 č. j. MUBR/14084-18/sti-SO-3203/2018/sti byl stěžovatel shledán vinným přestupkem podle § 120c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který spočíval v tom, že stěžovatel řídil motorové vozidlo bez platného řidičského oprávnění. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na čtrnáct měsíců. 5. Stěžovatel podal odvolání, v němž výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí, které mu bylo doručeno fikcí vhozením do schránky dne 9. 5. 2018. Z toho je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovateli byla zásilka nejen doručena, ale že se i seznámil s jejím obsahem. Usnesením městského úřadu ze dne 24. 5. 2018 č. j. MUBR/34893-18/mor-SO-3203/2018/sti, byla stěžovateli určena lhůta pět dní k odstranění vad podání. Toto usnesení bylo stěžovateli rovněž doručeno fikcí dne 8. 6. 2018 a stěžovatel proti němu rovněž podal odvolání. Rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018 č. j. MSK 94108/2018 Krajský úřad Moravskoslezského kraje, zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil napadené rozhodnutí stran spáchání přestupku a uložení trestu zákazu řízení všech motorových vozidel a rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018 č. j. MSK 127310/2018 zamítl odvolání stěžovatele proti výzvě k odstranění vad. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o přestupku a trestu zákazu řízení bylo stěžovateli doručeno fikcí dne 24. 9. 2018 a nabylo právní moci. To vyplývá z řádně označené doručenky, kde je označena i doručovaná písemnost číslem jednacím a spisovou značkou. O obsahu zásilky tak podle krajského soudu nemůže být pochyb. 6. Stěžovateli bylo prokázáno, že o zákazu řízení motorových vozidel věděl, a to vzhledem k jím podaným opravným prostředkům. Samotné řízení motorového vozidla pak bylo prokázáno výpovědí dvou zasahujících policistů, které krajský soud považoval za věrohodné. Okolnost, že se stěžovatel neseznámil s obsahem rozhodnutí, nemá žádný právní vliv na právní moc a vykonatelnost. Lhostejnost stěžovatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí nevylučuje subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. O existenci eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku mohou svědčit též obstrukce stěžovatele. Podobně jako ve věci II. ÚS 1854/12 stěžovatel věděl o probíhajícím správním řízení a aniž si zjistil výsledek odvolání, řídil motorové vozidlo. Byl tak smířen i s existencí pro něj negativního rozhodnutí a jednal v nepřímém úmyslu. 7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 12. 4. 2023 č. j. 11 Tdo 215/2023-723. K namítané podjatosti samosoudkyně Nejvyšší soud uvedl, že námitky stěžovatele je třeba považovat za nepodloženou spekulaci a za projev jeho nespokojenosti s postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování. V procesním postupu samosoudkyně neshledal žádné pochybení a měl za to, že je nutno vyloučit jakékoli pochybnosti o její nestrannosti. Nejvyšší soud dále uvedl, že skutečnost, že nebyly provedeny důkazy originály správních spisů, nepředstavuje opomenutý důkaz. Krajský soud důkladně zdůvodnil, proč by nemohly mít žádný vliv na výrok o vině stěžovatele. Není pochybením, pokud oba soudy pracovaly se stěžovatelem zpochybňovanými důkazy jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy, neboť jednotlivé usvědčující důkazy nestojí osamoceně, ale naopak v klíčových bodech spolu navzájem korespondují. Skutková zjištění z těchto důkazů nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný rozpor. Stěžovatelova námitka o nenaplnění subjektivní stránky přečinu byla dostatečně vypořádána krajským soudem. Stěžovatel věděl, že o jeho odvolání je rozhodováno a aniž si zjistil způsob rozhodnutí odvolacího orgánu, které mu bylo doručeno fikcí, nadále i s vědomím, že odvolání mohlo být zamítnuto a uložení sankce zákazu činnosti je pravomocné, vykonával zakázanou činnost. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v prvé řadě napadá průběh vazebního řízení a své umístění do vazby. Dále namítá, že v jeho věci v prvním stupni rozhodovala podjatá samosoudkyně okresního soudu. Stěžovatel si na samosoudkyni kvůli jinému řízení dříve stěžoval u vedení okresního soudu, což se odrazilo na jejich vzájemném vztahu. Policie vyšetřovala údajnou pohrůžku stěžovatele zabitím vůči samosoudkyni a v této souvislosti byla okresním soudem povolena domovní prohlídka v jeho bytě. Policie se samosoudkyní sepsala úřední záznam, takže se dozvěděla o výhružném výroku stěžovatele a měla důvod se mu při rozhodování pomstít. I kdyby se tuto informaci nedozvěděla od policie, byla o tomto šetření informována kolegy či úředníky trestního oddělení bruntálského soudu, neboť je těžko myslitelné, že by před ní tuto skutečnost někdo tajil. 9. Samosoudkyně se vůči stěžovateli vyjadřovala u hlavního líčení a nedala mu možnost se k věci řádně a bez zasahování vyjádřit. Rovněž požadovala, aby byl stěžovatel vzat do vazby za všech okolností. Námitku podjatosti a žádost o propuštění z vazby navíc neprojednala urychleně bez zbytečných průtahů. O námitce podjatosti poprvé rozhodla až po dvanácti měsících a navíc šest měsíců po konání hlavního líčení, kde stěžovatele odsoudila. Její podjatost potvrzuje i to, že samosoudkyně v rozporu s návrhem státního zastupit