IV.ÚS 1716/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1716/15 ze dne 6. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Václava Lhotského, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem Nad Lávkou 5, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2015 č. j. 21 Cdo 3714/2014-301, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013 č. j. 64 Co 320/2010-245 v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 8 C 61/2006-181, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 8 C 61/2006-181, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na přístup k soudu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o neúčinnost právních úkonů. K podstatě věci stěžovatel uvedl následující skutečnosti: paní Jana Hasmuková získala v r. 1999 z titulu dědictví vlastnictví k domu čp. A1 v kat. úz. Chodov obec Praha. Tento dům byl odstraněn (demolován) a Jana Hasmuková uzavřela se stěžovatelem (v postavení dodavatele) smlouvu o dílo, podle které stěžovatel postavil na stejném místě nový dům. Účastníkem stavebního řízení byla pouze Jana Hasmuková a jí byla stavba dne 31. července 2001 předána. Po téměř dvou letech - dne 10. března 2003 - se Jana Hasmuková společně se svojí sestrou Marií Wartenweiler a bratrem Pavlem Vožehem dostavila k notáři a všichni tři před ním učinili prohlášení (notářský zápis č. NZ 113/2003), že se na demolici původního i výstavbě nového domu podíleli společně a že se originárním způsobem stali spoluvlastníky takto nově zhotovené věci; podíl Jany Hasmukové činil 1/5 ve vztahu k celku, podíl Pavla Vožeha 3/4 a podíl Marie Wartenweiler 1/20. Na základě tohoto prohlášení pak dosáhli zápisu svého vlastnictví k domu čp. A1. Návazně na to dne 7. dubna 2004 Jana Hasmuková darovala formou notářského zápisu (č. NZ 184/2004) Pavlu Vožehovi 87/100 své stavební parcely č. A2 a přilehlé zahrady č. A3 a Marii Wartenweiler 1/20 těchto pozemků. Dne 18. června 2004 Jana Hasmuková darovala opět formou notářského zápisu (č. NZ 329/2004) Pavlu Vožehovi 12/100 domu čp. A1, takže ve výsledku v době podání určovací žaloby byla vlastníkem 8/100, Pavel Vožeh 87/100 a Marie Wartenweiler 1/20 všech uvedených nemovitostí. Po podání žaloby Jana Hasmuková převedla svůj zbylý podíl na těchto nemovitostech na svého vnuka Václava Hasmuka. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 61/2006, vyplynulo, že stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal určení neúčinnosti právních úkonů, jimiž Marie Wartenweiler a Pavel Vožeh nabyli spoluvlastnických práv k domu čp. A1 a souvisejícím pozemkům. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 12. 2008 č. j. 8 C 61/2006-128 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2009 č. j. 64 Co 100/2009-147 žalobu proti žalované Janě Hasmukové zamítl pro nedostatek její pasivní legitimace. Poté po provedeném dokazování návrh stěžovatele v celém rozsahu zamítl s tím, že byť měl stěžovatel vůči Janě Hasmukové pravomocnou a vymahatelnou pohledávku ve výši 367.362,30 Kč, žalovaní Marie Wartenweiler a Pavel Vožeh nevěděli o tom, že jejich sestra dluží stěžovateli peníze ze smlouvy o dílo a nemohli vědět ani o případném úmyslu jejich sestry zkrátit stěžovatele na jeho právech; podle soudu tento úmysl nebyl prokázán ani u Jany Hasmukové. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a částečně potvrdil. Pokud šlo o měnící výrok, odvolací soud určil, že prohlášení a darovací smlouvy, sepsané formou tří notářských zápisů, jsou vůči stěžovateli právně neúčinné, a to ohledně podílu na budově a pozemcích ve prospěch žalované Marie Wartenweiler (v obou případech v rozsahu 1/20 ve vztahu k celku) a ohledně podílu na budově (12/100 ve vztahu k celku) a pozemcích (87/100 ve vztahu k celku) ve prospěch žalovaného Pavla Vožeha. Podle odvolacího soudu Jana Hasmuková v pozici dlužnice stěžovatele neměla jiný majetek, z něhož by mohl být jeho nárok uspokojen, a proto převedla-li svůj majetek na sourozence, nebylo třeba její úmysl prokazovat, ten se v její situaci předpokládal. Odvolací soud též dovodil z chování Pavla Vožeha a Marie Wartenweiler, že tito nevynaložili náležitou péči k prokázání úmyslu dlužnice zkrátit stěžovatele na jeho právech. Pokud šlo o potvrzující výrok, Městský soud v Praze vzal za prokázané, že Pavel Vožeh se (na rozdíl od Marie Wartenweiler) podílel na financování stavby domu, neboť v jejím průběhu zaslal na účet Jany Hasmukové konkrétní finanční částku, která představovala ekvivalent jeho prohlášenému většinovému spoluvlastnickému podílu na stavbě budovy (3/4 ve vztahu k celku). Městský soud v Praze posoudil prohlášení Jany Hasmukové a jejích sourozenců sepsané formou notářského zápisu (č. NZ 113/2003) za platný právní úkon a způsobilý podklad pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pokud jde o odporovatelnost úkonu, Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nemohou být odporovatelnými ekvivalentní právní úkony. Potvrzující výrok rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. K ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu nálezem sp. zn. I. ÚS 962/14 zrušil z důvodu nekonkrétního, nesrozumitelného a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, tj. pro rozpor s právem stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Po kasačním nálezu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele a dalších žalovaných odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu vad, pro které nelze v řízení pokračovat. Ve vztahu ke stěžovatelovu dovolání tuto vadu představovalo uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel odůvodnil přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena a formuloval dvě otázky, jejichž zodpovězení odvolacím soudem považoval za nesprávné. Obě otázky ("kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu" a "zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, zde postavení budovy, může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv") se však podle dovolacího soudu míjely se skutkovým stavem projednávané věci. K první z nastolených otázek dovolací soud uvedl, že časová souvislost mezi dokončením díla a dohodou o vlastnickém právu k němu při posuzování (ne)vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebyla v projednávaném případě pro právní posouzení věci významná, druhá otázka se posuzované věci vůbec netýkala, neboť odvolací soud se vyjadřoval nikoliv k neplatnosti takové dohody, ale toliko k její neúčinnosti (částečné) ve vztahu k věřiteli (žalobci), který měl být takovou dohodou krácen. Nejvyšší soud uzavřel, že z vylíčení důvodů dovolání vyplývalo, že žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. V ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení o účelovosti postupu žalovaných, jeho cílem bylo zastřít darování a zejména znemožnit stěžovateli, aby se exekučně domohl úhrady své pohledávky z titulu nedoplatku ceny díla, o kterou se s Janou Hasmukovou dosud soudí; pravomocně mu byla přiznána částka 367.978 Kč a nepravomocně dalších 1.351.621 Kč. O úmyslu žalovaných zkrátit věřitele svědčí časový odstup jejich prohlášení od dokončení a předání stavby, skutečnost, že toto prohlášení bylo učiněno až v průběhu soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 10/2002 v době, kdy se spor vyvíjel pro stěžovatele příznivě, tak i to, že Jana Hasmuková až do března 2003 ve vztahu ke svým smluvním partnerům (včetně např. zhotovitele stavební dokumentace), úřadům a konec konců i soudu ve věci o zaplacení ceny díla vystupovala jako jediný stavebník. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se opakovaně vyhnul vyjádření právního názoru na právní otázky formulované v dovolání. Zopakoval, že nevylučuje, aby stavebník a další osoby (investoři), které se finančně podílely na vytvoření stavby, učinili platné a účinné prohlášení o nabytí vlastnictví ke stavbě originárním způsobem, má však za to, že se tak může týkat pouze věci, která je jako nově vytvořená teprve zapisovaná do katastru nemovitostí. Postup, který fakticky představuje změnu vlastnického práva již lege artis není, neboť investor by mohl učinit příslušné prohlášení až potom, co prvně zapsaný vlastník v mezi