IV.ÚS 1716/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1716/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti výroku III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 28 Cdo 3080/2021-1537, výroku I a výroku II písm. c) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2021 č. j. 13 Co 237/2019-1476 a výroku I rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. července 2019 č. j. 11 C 151/2018-1067, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Hlaváče a Václava Hlaváče, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným výrokem I rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") byl nahrazen projev stěžovatelčiny vůle uzavřít s vedlejšími účastníky jako oprávněnými osobami [§ 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě")], které mají nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky nevydané v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě, smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu, jejímž předmětem je pozemek parc. č. X1 v katastrálním území Dolní Kounice. Současně okresní soud výrokem III zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastníci domáhali mj. převodu pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Hostěnice. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejších účastníků Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (napadený výrok I) a dále změnil rozsudek okresního soudu v části výroku III, kterou byla zamítnuta žaloba vedlejších účastníků ve vztahu k pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Hostěnice a nahradil projev stěžovatelčiny vůle uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvu o bezúplatném převodu tohoto pozemku [napadený výrok II písm. c)]. 4. Proti v záhlaví uvedeným výrokům rozsudku krajského soudu stěžovatelka brojila dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným výrokem III shora uvedeného rozsudku podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka (ne)stavebního charakteru odňatých pozemků v M., které byly dotčeny přehledným regulačním a zastavovacím plánem pro část území Prahy IX z 30. let 20. století (dále jen "tzv. severní regulační plán"), krajský soud vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka vytýká soudům, že chybně ocenily nevydané pozemky v severní části M., když je považovaly za stavební, v důsledku čehož restituční nároky vedlejších účastníků stanovily v nesprávné výši. Z tohoto důvodu za ně mohly být převedeny výše uvedené pozemky parc. č. X1 v katastrálním území Dolní Kounice a parc. č. X2 v katastrálním území Hostěnice. Dané pochybení bylo způsobeno tím, že si soudy ústavně souladně nevyjasnily otázku existence správního aktu - tzv. severního regulačního plánu a navzdory jeho nicotnosti na něm založily svá rozhodnutí, přičemž opomenuly hlavní kritéria pro posouzení (stavebního) charakteru odňatých pozemků. 6. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje tím, že pozemky v M. nebyly výkupem odňaty za účelem jejich zastavění, že po jejich výkupu nedošlo k bezprostřední realizaci výstavby a tzv. severní regulační plán v době přechodu pozemků na stát neexistoval a neplatil - zůstal totiž ve stadiu návrhu, protože nebyl podepsán (schválen) státní regulační komisí a potvrzen Ministerstvem veřejných prací. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, podle kterého je k určení "stavební ceny" nevydaných pozemků třeba existující a platná územně plánovací dokumentace, a tomuto soudu vytýká, že je jeho rozhodování nekonzistentní, což má plynout z toho, že se její námitkou nicotnosti tzv. severního regulačního plánu ve svých rozhodnutích, která blíže specifikuje a cituje, vypořádal rozdílně. 7. Stěžovatelka konstatuje, že okresní soud dospěl k závěru o platnosti tzv. severního regulačního plánu, oproti tomu krajský soud jako další cenotvornou skutečnost "přidal" údajnou výstavbu mimo odňaté pozemky a Nejvyšší soud hlavní význam přiznal jiným cenotvorným skutečnostem. K nicotnosti tohoto regulačního plánu stěžovatelka argumentuje obsahem sdělení Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy jednak ze dne 9. 2. 2017, z něhož vychází znalecký posudek, předmětem kterého bylo ocenění odňatých pozemků, a jednak ze dne 2. 9. 2020, které uvádí "na pravou míru" předchozí sdělení tak, že uvedený institut platnost tzv. severnímu regulačnímu plánu nepřisuzoval. Dále poukazuje na stanovisko Mgr. Mariny Koukalové, Ph.D., vedoucí Kanceláře archivu a spisové služby uvedeného institutu, jako odbornice, která se problematikou (mimo jiné) tzv. severního regulačního plánu zabývala. Závěrem odmítá, že by s ohledem na princip in favorem restitutionis, který ztotožňuje s "flexibilnějším přístupem" při posuzování povahy odňatých pozemků, jak jej v posuzované věci uplatnil Nejvyšší soud, měly být oprávněným osobám poskytnuty náhradní pozemky svou cenou neúměrné pozemkům nevydaným. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Těžištěm ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy stanovily výši restitučního nároku vedlejším účastníkům. Stěžovatelka má za to, že odňaté pozemky nebyly určeny k zastavění, přičemž argumentuje, že tzv. severní regulační plán, podle něhož tomu tak mělo být, byl nicotným správním aktem. Obdobně koncipovanou ústavní stížností podanou stěžovatelkou se však již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1253/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ve kterém vysvětlil, za jakých předpokladů může Ústavní soud zasáhnout do procesu interpretace a aplikace podústavního práva (konkrétně zákona o půdě), a v němž dospěl k závěru, že soudy srozumitelně, podrobně a vyčerpávajícím způsobem svá rozhodnutí zdůvodnily (zvláště pak Nejvyšší soud početnými odkazy na svou vlastní přiléhavou judikaturu) a jejich úvahy nelze považovat za nepřiměřené (extrémní), ale naopak za souladné s právní úpravou, judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a že tudíž jejich postup nepředstavuje ani odepření soudní ochrany