IV.ÚS 1716/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1716/23 ze dne 21. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2023 č. j. 25 Cdo 2363/2022-641, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2021 č. j. 1 Co 21/2021-565 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021 č. j. 24 C 17/2011-510, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace DRUŽBA, stavební bytové družstvo, sídlem Kapucínské nám. 100/6, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 250 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatel po vícerém doplnění a částečném zpětvzetí žaloby po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení předmětné částky za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv tím, že vedlejší účastník zařadil stěžovatele do evidence svých dlužníků a na schůzích samosprávy bytového družstva a na nástěnkách ve stěžovatelově bydlišti ho označoval za dlužníka a za osobu porušující pravidla bytového družstva, a dále že měl vedlejší účastník výrazný podíl na tom, že v lednu 2010 byl stěžovatel v důsledku neplatných právních úkonů protiprávně připraven o členský podíl v bytovém družstvu, neboť zaregistroval dohodu o převodu členských práv a povinností ze dne 11. 1. 2010 jako platnou. Při posouzení stěžovatelem tvrzeného protiprávního zásahu do osobnostních práv krajský soud vycházel z usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, ve spojení s usnesením ze dne 19. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1110, které nabylo právní moci dne 12. 9. 2018, kde byla řešena otázka, zda stěžovatel je členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. V tomto řízení byla jako předběžná otázka posuzována platnost související dohody o převodu členských práv a povinností, ohledně níž vrchní soud dospěl k závěru, že byla platná. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu v této věci bylo odmítnuto. Jestliže tedy byla předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností zhodnocena jako platná, je zřejmé, že nemohlo dojít k žádnému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv její registrací. Krajský soud proto žalobu co do požadované náhrady nemajetkové újmy ve výši 170 000 Kč zamítl jako nedůvodnou. Ohledně požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč za protiprávní zásah vedlejšího účastníka do stěžovatelových osobnostních práv tím, že vedlejší účastník ho v období od června 2008 do 2010 označoval za dlužníka, měl krajský soud za prokázané, že stěžovatel nájemné neplatil pravidelně, opakovaně mu vznikal nedoplatek, který hradil převážně až na výzvu s poučením o možnosti vyloučení z družstva, případně musel pronajímatel proti žalobci podat i žalobu na zaplacení dlužného nájemného a poplatku z prodlení. Krajský soud uzavřel, že bylo-li neplacení nájemného projevem špatné platební morálky člena bytového družstva - nájemce, pak není zveřejnění zprávy o neplatiči nájemného a výši jeho dluhu bytovým družstvem ostatním členům družstva protiprávním zásahem do osobnostních práv stěžovatele, neboť nejde o nepřípustnou formu veřejné kritiky, ale o informaci potřebnou k řádnému hospodaření družstva. Jelikož byla zveřejněna pravdivá informace, nešlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv a žaloba byla i v tomto rozsahu zamítnuta jako nedůvodná. 3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním. Vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným krajským soudem i s jeho právním posouzením. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že zásah do jeho osobnostních práv spočívá v tom, že vedlejší účastník stěžovateli uměle vytvořil závazky a následně zveřejnil informaci o údajných dluzích stěžovatele. Stěžovatel se totiž neztotožňuje s právním závěrem soudů, že v předmětné době, kdy byl zveřejňován na nástěnce jako dlužník, dlužníkem byl. Stěžovatel totiž dne 16. 6. 2008 zaplatil nedoplatek investičního úvěru a po tomto datu mu měl být byt převeden do vlastnictví, k čemuž ale vinou vedlejšího účastníka nedošlo. Došlo-li by k převodu členských práv a povinností, stěžovatel by žádný nájem platit nemusel, neboť by byl vlastníkem. Vytvořil-li tedy vedlejší účastník svým protiprávním jednáním stěžovateli uměle závazky, lze následné zveřejnění informací o údajných dluzích stěžovatele považovat za jednání zasahující do osobnostních práv stěžovatele. 6. Vedlejší účastník se výrazně podílel na tom, že stěžovatel byl v lednu 2010 protiprávně připraven o členský podíl v družstvu, neboť vedlejší účastník zaregistroval Dohodu o převodu členských práv a povinností č. 38808 (dále jen "Dohoda") jako platnou. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, že otázka platnosti Dohody byla vyřešena ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2011. V této věci se totiž stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem členských práv a povinností týkajících se předmětného bytu, přičemž otázka platnosti Dohody byla řešena toliko jako předběžná. Tato otázka tedy doposud nebyla meritorně řešena. Stěžovatel je přesvědčen, že Dohoda je absolutně neplatná. Stěžovatel podotýká, že při zkoumání platnosti Dohody bylo třeba zjistit, zda stěžovatel a T. Březina měli skutečnou vůli tuto Dohodu uzavřít a zda mezi nimi došlo k platnému ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu. Absence ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností totiž dle judikatury Nejvyššího soudu způsobuje absolutní neplatnost převodu. Soudy však tuto okolnost dostatečně nezkoumaly, neboť v písemné podobě ujednání o úhradě za převod absentovalo. O ústní dohodě k této otázce nebylo zjištěno nic. 7. K Dohodě stěžovatel dále podotýká, že se soudy vůbec nezabývaly konsenzem mezi stěžovatelem a T. Březinou, neboť poté, co měla být smlouva stěžovatelem podepsána, byla doplněna o další text, takže nedošlo k bezvýhradnému přijetí oferty. Tento další text byl doplněn bez vědomí a akceptace stěžovatele pracovnicemi vedlejšího účastníka. Stěžovatel tedy uzavírá, že pokud T. Březina podepsal jiný text než předtím stěžovatel, nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy. 8. Stěžovatel dále k Dohodě uvádí, že vedlejší účastník byl povinen zkoumat okolnosti uzavření Dohody a odpovídá za škodu způsobenou porušením této povinnosti. 9. Stěžovatel namítá taktéž protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud bez relevantního důvodu odepřel ochranu jeho ústavně zaručeným právům. Stěžovatel se totiž v řízení před obecnými soudy nedomáhal toho, aby soud určil, že v rozhodném období neměl vůči vedlejšímu účastníkovi dluhy (jak uvádí Nejvyšší soud), nýbrž se domáhal zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv mj. za jednání vedlejšího účastníka spočívající v tom, že uměle vytvořil stěžovateli dluh, a to v rozporu s dobrými mravy, a následně stěžovatele dehonestoval vyvěšením informace o dluhu na společné nástěnce. Touto otázkou se dovolací soud nezabýval a zasáhl tak do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [