IV.ÚS 172/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 172/19 ze dne 9. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Allana Hampla, zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. října 2018 č. j. 58 Co 103/2018-100 a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. ledna 2018 č. j. 25 EXE 1515/2016-78, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Ladislava Sedláčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jejich vydáním, resp. v řízení jim předcházejícím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci vedlejšího účastníka (dále jen "oprávněný"), jejímž předmětem bylo vymožení částky 46 657,60 Kč s příslušenstvím, zamítnut návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce ze dne 26. 7. 2016, doplněný dne 5. 9. 2016. Uvedený soud dospěl (mj.) k závěru, že nedošlo k zániku vymáhané pohledávky (jednostranným) započtením, neboť kompenzační projev stěžovatele, obsažený v dopise ze dne 19. 5. 2015, nebyl oprávněnému doručen, resp. se nedostal do sféry jeho dispozice, stejně jako tomu bylo předtím v případě oznámení stěžovatele a společnosti P.M.T. 2000, s. r. o., jako postupitelky, o postoupení části pohledávky, kterou stěžovatel použil k započtu. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil s tím, že daný právní závěr je správný. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu a v návaznosti na to uvedl, že zásilku obsahující příslušný projev vůle stěžovatel zaslal oprávněnému na adresu Masarykovo náměstí 19, Uherské Hradiště, která je adresou sídla městského úřadu, tedy adresou, na níž se oprávněný fakticky nezdržoval a neměl své bydliště, zásilka doručena nebyla a vrátila se stěžovateli jako nedoručená. Oprávněný tak neměl objektivní možnost se s obsahem zásilky seznámit. Na doplnění krajský soud uvedl, že v tom, že oprávněný má hlášen trvalý pobyt na dané adrese, nelze spatřovat "zmaření dojití" ve smyslu § 570 občanského zákoníku, protože nejde o okolnost, s níž by jednající nebyl povinen předem počítat. K tomu uvedl, že se stěžovatel namísto zaplacení exekvované pohledávky rozhodl přistoupit k započtení pohledávkou, kterou ovšem nabyl až po vydání exekučního titulu od výše uvedené postupitelky, a to navíc v situaci, kdy ani neznal faktické bydliště oprávněného. II. Stěžovatelova argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy založily ničím neodůvodněnou nerovnost mezi účastníky řízení, když v rozporu s platnými předpisy předpokládaly na jeho straně učinění právního jednání, aniž by daná povinnost byla stanovena zákonem, a že zároveň konstruovaly neoprávněnou výhodu na straně oprávněného. Krajský soud vyvodil, že v daném případě neměl možnost provést zápočet své pohledávky vůči oprávněnému, čímž mu (stěžovateli) znemožnil uplatnění práva "konstatovaného soukromoprávními předpisy". Dle stěžovatele doručení na úřední adresu nebylo jeho rozhodnutím, ale jedinou možností, kam danou písemnost doručovat, protože jinou adresu nezná ani v současné době, a navíc ji oprávněný uvedl jako adresu doručovací. 5. K závěru krajského soudu, že hlášení trvalého pobytu na úřední adrese není zmařením dojití právního jednání, stěžovatel uvádí, že se tím konstruuje neoprávněná výhoda oprávněného. Právní úprava doručování, byť ze strany státních orgánů, vychází ze zásady, že každý adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování, a je proto povinen zajistit přijímání listiny na této adrese, ať se na ní zdržuje, či nikoliv, přičemž dle stěžovatele není důvod, aby se daná zásada neuplatnila v soukromoprávních vztazích. Tím, že oprávněný má adresu dle evidence obyvatel na adrese ohlašovny, a ještě ji uvedl jako svoji doručovací adresu, aniž by si zajistil např. dosílku poštovních zásilek, zcela zjevně vyloučil možnost doručit mu písemnost způsobem přepokládaným krajským soudem. Tím byla založena neoprávněná nerovnost mezi účastníky řízení. 6. Tato nerovnost je pak o to větší, konstatoval-li krajský soud, že si danou situaci zavinil, když oprávněnému jeho pohledávku neuhradil v penězích. Právo jednostranného započtení je výslovně upraveno zákonem, přičemž není založena priorita splnění závazku nad tímto způsobem jeho zániku. Dle stěžovatele došlo proto k porušení jeho práva uplatnit své oprávnění stanovené soukromoprávní úpravou. Navíc kdyby pohledávku uhradil, i když by věděl, že má oprávněný závazky vůči třetím osobám, které jsou exekučně vymáhány, porušil by tím platnou právní úpravu, protože by měl povinnost hradit těmto třetím osobám. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že se jeho právní jednání, spočívající v jednostranném započtení, nestalo tzv. perfektním, příp. že oprávněný dojití příslušné listiny nezmařil (§ 570 odst. 1 občanského zákoníku). V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že v důsledku tohoto postupu došlo k porušení jeho základního práva domáhat se práva u soudu, jakož i principu rovnosti účastníků řízení, přičemž argumentuje tak, že jinou adresu oprávněného neznal a že by se zde měly prosadit principy, které platí v případě doručování soudních písemností, tedy že by každý měl nést odpovědnost za přijímání listin na adrese pro doručování, tedy tam, kde je adresát hlášen k trvalému pobytu, a to i v případě, že jde o adresu sídla ohlašovny. 11. Předně nutno upozornit, že z ústavní stížnosti není patrno, z jakého důvodu stěžovatel namítá porušení výše uvedených základních práv; její podstata totiž nespočívá v tvrzení, že by stěžovateli nebylo umožněno uplatnit jeho právo (na zaplacení postoupené pohledávky) u soudu, ostatně stěžovatel toto právo také uplatnil, a to jako obranu proti nároku oprávněného v podobě námitky započtení. Obecné soudy tuto námitku "stanoveným postupem" projednaly a rozhodly o ní, přičemž samotná skutečnost, že se stěžovatel s výsledkem daného posouzení neztotožňuje, je z hlediska daného základního práva irelevantní. Obdobně není případný poukaz na princip rovnosti účastníků řízení (který je zakotven v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neboť pochybení obecných soudů nemá dle stěžovatele spočívat ve vadném procesním postupu, nýbrž v hmotněprávním posouzení věci. 12. Ústavní stížnost tak je založena na polemice s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 570